Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Příliš snadné nálepkování

Tak dlouho budou odpůrci ODS mluvit o jejím hnědnutí, až přehlédnou skutečně nebezpečí.

Jak snadné, až kýčovité je dát si po pařížském lednu 2015 na facebookový profil „Je suis Charlie“. Jan snadné je přivírat oči nad reálně existujícími obavami společnosti z nárůstu vlivu islamismu na veřejný prostor a ty, kdo tyto obavy tematizují, nálepkovat jako fašisty. Přitom se ale tyto dva postoje navzájem vylučují.

Kdo o sobě hlásá, že je Charlie, hlásí se k neomezené svobodě slova. K takové svobodě, která nezná slova tabu, zakázaný, nedoporučený. Ke svobodě, která programově zpochybňuje a často karikuje nejsvětější hodnoty a city různých náboženství, národů, společenských skupin. Nemůže ale pak jedním dechem hanobit jiný názor jako fašistický – a tím jej vyřadit ze slušné společnosti. Musí si vybrat – buď jsou Charlie a mluvit mohou i odpůrci a třeba fašisté, nebo Charlie nejsou a pak mohou říkat, že některé názory a postoje nemají být vyslovovány. Tertium non datur.

To je totiž paradox soudobého liberalismu: můžete nakreslit kopulujícího Krista, zesměšnit Mohameda, vykreslit odpůrce adopcí homosexuálů jako největší zvrhlíky – a jste hrdina. Současně ale ten, kdo brojí proti potratům, nesouhlasí s postavením homosexuálních svazků na roveň manželství nebo odporuje koncepcím multikulturalismu, má být v zájmu svobody umlčen, neboť je netolerantní. Fakticky se z takto chápaného liberalismu stalo neliberální hnutí – které selektivně, třeba i nepřímo společenskou stigmatizací, upírá různým postojům právo veřejného vyjadřování.

Nahrávka ideovým protivníkům

Na paškál se v těchto souvislostech v posledních týdnech dostala ODS. Jistě, dost možná ucítila příležitost, volné politické téma, které věrohodně nikdo nereprezentuje. Možná jde ale u řady jejích představitelů, kteří se k tématu nyní vyjadřují, o dlouhodobý konzistentní názor.

V některých ohledech udělala ODS několik chyb, jimiž snadno nahrála svým ideovým protivníkům – v tomto případě ne klasickým stranickým, jako spíš všem reprezentantům široce chápané nové levice. Argumentovat u několika málo syrských křesťanských uprchlíků, kteří se u nás mají léčit, bezpečnostními riziky, bylo přehnané. Bylo velkou politickou chybou vystoupit na akci iniciativy Islám v ČR nechceme. Až příliš se to podobá tři čtvrtě století starým výkřikům o Židech, které jsme nechtěli, či šest desítek starým sloganům o imperialistech a vykořisťovatelích, kterým u nás pšenka nepokvete. Přitom v nedávném rozhovoru stranický předseda Fiala jasně dokázal, že rozlišuje islám a islamismus, a poukazem na novoroční výzvu egyptského prezidenta – muslima Sísího připomněl, že nelze jednoduše a samozřejmě označit násilí za nezbytný fundament islámu. Nicméně právě i tyto chyby usnadňují protivníkům, aby jednoduše a prvoplánově nálepkovali ODS jako fašizující stranu.

Ovšem jsou skutečně její postoje fašistické, abychom mohli stále dokola opakovat tezi, že ODS hnědne, protože třeba pražská starostka Jana Černochová vystoupila na jakési protiislámské demonstraci? Právě na ní lze ukázat nejednoduchost celé situace. Na čelných postech ODS budeme asi těžko hledat většího sociálního liberála, než je Jana Černochová, aktivně vystupující třeba za práva homosexuálů adoptovat děti. Nicméně právě proto, že je liberálka, chápe, že musí hájit svou civilizaci proti těm podobám islámského náboženství a organizace společnosti (právo šaría), které jsou netolerantní. Bezbřehá tolerance povede ke zničení civilizace na toleranci založené. A tady se dostává klasický liberál na jednu loď s konzervativcem a zřejmě i se socialistou starého typu.

Stigmatizace legitimního tématu

Jenom proto, že má strana odmítavý postoj ke kvótám na uprchlíky, kteří chtějí do Evropy nikoli proto, že sdílejí její hodnoty, ale proto, aby do ní při využívání benefitů sociálního státu přenášeli své neevropské vzorce, jenom proto, že strana upozorňuje na obavy společnosti před islamismem, není fér mluvit o fašismu. Z jednoho znaku – navíc nesprávně interpretovaného – neusuzujeme na celek.

Tak dlouho ideoví odpůrci konzervatismu mluví o hnědnutí a fašismu, až si skutečného nebezpečí nevšimnou. Co je to fašismus? Podle O´Sullivana jde předně o aktivistický politický styl definovaný korporatismem, permanentní revolucí, vůdcovským principem a mesiášským posláním. Nic z toho u ODS nevidíme. Jsou ale jiné strany a celé proudy ve společnosti, na něž tato definice přesně sedí. Před těmi ale varováni nejsme.

Z označení „fašista“ se stala příliš snadná nálepka vyřazující člověka či stranu ze slušné společnosti. Začali s tím komunisti, pro něž byl fašista také vlastně každý jejich odpůrce, dnes se s tím v jiném – multikulturním – hávu jen pokračuje.

Namísto abychom z tématu přistěhovalectví a obrany Evropy udělali prvořadé politické téma kultivované v celospolečenských a parlamentních politických debatách, stigmatizujeme jej jako zpátečnické a fašistické. Konce podobných depolitizovaných témat, o nichž se nesmí mluvit, pak ale bývají neveselé a paradoxně skutečně (až moc) politické.