Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Proč Rusko tak lže a proč mu někteří u nás tak fandí

Události kolem posledních ruských akcí na Západě, konkrétně dění kolem otravy agenta Sergeje Skripala a jeho dcery ve Velké Británii či vzrušení kolem vydání hackera Nikulina do USA, nás vrací k základním otázkám. Proč to Rusko dělá? A proč u toho tak lže? A proč jsou někteří v Česku ruským verzím událostí a zájmům nakloněni?

Odpověď na první dvě otázky lze najít v ambivalenci putinovského Ruska jako takového. Je upřímné a úskočné zároveň.

Pokud jde o upřímnost: ruské vedení je skutečně upřímně přesvědčeno, že je obklopeno nepřáteli, že je ohrožena suverenita země. Může to znít divně, protože nikdo na Západě ruskou suverenitu nezpochybňuje.

Vtip je ale v tom, že Rusko chápe svou suverenitu jinak než my. Suverenita pro něj nepředstavuje jen právo dělat si na svém území, co uzná za vhodné. Ruské pojetí suverenity je velmocenské.

Asi nejtrefněji to vyjadřuje v knize Informační válka český generál Karel Řehka.

"Pro Rusy 'suverenita' znamená, že je Rusko považováno za velmoc a může tak jednat… Rusko se dnes vidí na křižovatce a svůj velmocenský status vnímá jako otázku suverenity a národního přežití… z ruského pohledu musí pro garantování 'suverenity' dojít k posunu v mezinárodní rovnováze sil."

Když tuto premisu přijmeme, nemůže nás překvapit nic z toho, co současné Rusko dělá. Cítí se být ohroženo, a tak mu přijde legitimní použít všechny prostředky proti "nepříteli". Proto rozjelo hybridní konflikt, dezinformace, proto podporuje antiunijní strany v Evropě a pokouší se o ovlivňování voleb na Západě. A nejen to. "Rusko je k udržení své pozice globální velmoci připraveno použít všechny nástroje své moci, od těch 'měkčích' až po ty silové," píše Řehka.

Co to obnáší, jsme viděli i na pokusu zabít bývalého agenta Skripala.

Ti, kdo v Česku naskakují na ruskou verzi příběhu, že Skripala zabil někdo jiný, argumentují, že nedává smysl, aby Rusové něco takového dělali, protože mohli očekávat diplomatickou odvetu, ke které došlo. "Proč by se tomu vystavovali, vždyť je to iracionální," tvrdí. Jenže je nutné si uvědomit, že v ruském pojetí je důležitější demonstrovat sílu než kalkulovat s praktickými dopady. Opět generál Řehka: "Ruská zahraniční politika je mnohdy založena více na prestiži a statusu než na materiálních a ekonomických hlediscích. Toto je pro nás obtížně srozumitelné a matoucí… Ruské vedení i veřejnost trvale jednají jako velmoc, která se snaží udržet svůj status." Když tohle přijmeme, dává to celé dokonalý smysl.

Stejně ale může překvapovat, co všechno je Rusko ochotné pro prosazení svých zájmů udělat. Kvantita dezinformací, které produkuje, je ohromující, stejně jako vynalézavost, se kterou to dělá. Jedna věc je strategické soupeření a druhá věc ochota vybudovat celý strategický průmysl lži. Jak se s tím mohou v Rusku srovnat? Vysvětlení možná není tak složité. Nabídl nám ho už v roce 1844 Karel Havlíček Borovský v knížce Obrázky z Rus. Když pozoroval ruské kupce, zaujalo ho, že šidí jinak než kupci v Evropě − s jakousi samozřejmostí a potěšením. "Někoho ošidit u nich znamená toliko být chytřejším, za nedovolenou věc se to nemá, nýbrž ke cti slouží," napsal Havlíček a dodal, že ruští kupci mohou posloužit jako vzor pro definici taškářů: "Taškář je ten, kdo jiným něco za pravdu vydává, v co sám nevěří."

Podle stejných principů, které zpozoroval Havlíček u ruských kupců, funguje dnes ruská zahraniční politika.

Proč u nás ruskému "taškářskému" pojetí politiky tolik lidí naslouchá, ba je mu nakloněno? Opět nám pomůže Havlíček. "Takové smýšlení v krajinách východních vyložiti se může z despotství a také s ním docela souvisí. Podobně jako v obchodu je dovoleno vše, tak mezi pánem a poddaným žádné právo nestojí a jedině moc, nikoli mravní zásada všechno rozhoduje." Doba pokročila, "despotství" se proměnilo v autoritářství. Síla je ale pořád to jediné, čemu jistý typ lidí rozumí. Jedním z možných vysvětlení, proč někteří v Česku ruským příběhům naslouchají, je to, že jim je tenhle přístup ke světu nejbližší a rádi by ho importovali i k nám. Ku vlastnímu prospěchu samozřejmě.