Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Projev k 28. říjnu 2015

Vážené dámy, vážení pánové, milí hosté, vážení přítomní,

dovolte mi, abych Vás všechny přivítal na dnešním slavnostním programu u příležitosti 97. výročí vzniku samostatného Československa.

28. říjen byl pro naše rodiče, prarodiče i praprarodiče vždy velmi významným dnem. Výročí vzniku samostatné republiky je velikým svátkem, z dalších událostí se mu v naší novodobé historii mohou významem přibližovat možná roky 1945 a konec velmi zlé druhé světové války nebo rok 1989 s návratem k demokracii po bolestném čtyřicetiletém komunistickém období.

Za těch devadesát sedm let prožilo několik generací řadu vítězství i porážek, okamžiky veselé i smutné, šťastné i tragické. Jako malý stát s většími, mnohdy agresivními sousedy, jsme za tu dlouhou dobu zkusili skutečně až možné i nemožné. Rád bych na tomto místě ve stručnosti připomenul alespoň některé důležité momenty z historie naší republiky.

Československo vzniklo v roce 1918 na konci první světové války na základě mírových smluv uzavřených vítězi v této válce jako samostatný stát, který byl vyvrcholením nejen snahy politické reprezentace doma i v zahraničí během první světové války, ale více než stoletého úsilí velké části národa o obnovu českého jazyka, větší nezávislost, autonomii, státoprávní uznání a nakonec právě samostatnost. Jako stát, do kterého se kromě českých zemí začlenilo ještě Slovensko a Podkarpatská Rus, jako stát se silnými národnostními menšinami (Němci, Maďaři, Poláci), ale také jako stát, který se navzdory nepříznivým okolnostem, jimiž bylo odstraňování následků po světové válce, oživování průmyslové výroby, národnostní pnutí a další, stal státem s velmi rozvinutým průmyslem a především státem demokratickým.

Při vzpomínce na rok 1918 a vznik státu současně nelze nezmínit dva smutné paradoxy.

Tím prvním je, že Československo v podobě, v jaké vzniklo, už dávno neexistuje – Podkarpatská Rus je dnes součástí Ukrajiny a Slovensko má vlastně už přes dvacet let svůj samostatný stát.

Tím druhým smutným paradoxem je skutečnost, že ačkoliv bylo Československo od svého vzniku skutečně demokratickým ostrovem klidu ve střední Evropě, své demokracie si mnoho neužilo. První republika měla krátký život, pouhých dvacet let demokracie a potom padla bez boje. Následovalo sedm let nesvobody fašismu, necelé tři roky pokusů o vzkříšení demokracie, a potom více než čtyřicet let totality, tentokrát komunistické. A tak po listopadu 1989 více či méně úspěšně opět zkoušíme skutečně navazovat na kořeny demokratického státu.

Mimochodem, stojí za to připomínat jeden určitě významný a pozitivní moment, totiž, že od listopadu 1989 do dnešních dnů nám bez přerušení vydržela demokracie a svoboda déle, než za často vzpomínané první republiky, a to nyní o více než 6 let. To není tak úplně málo …

28. říjen je významným dnem našich moderních dějin a je naší morální povinností nezapomínat na události, které zásadně ovlivnily osudy naší republiky a vlastně nás všech.

Stojíme před pomníkem T. G. Masaryka, prvního československého prezidenta, člověka, jehož jméno si při dnešní vzpomínce také nemůžeme nepřipomenout, a osobnosti, kterou připomenu i já.

Tomáš Garrigue Masaryk, který se později za svůj podíl na samostatném státu a budování demokracie v něm od Národního shromáždění dočkal zákona znějícího: „Tomáš Garrigue Masaryk – zasloužil se o stát“, řekl ve svém projevu na slavnostní schůzi Národního shromáždění k 28. říjnu 1919 (tedy u příležitosti prvního výročí samostatné republiky) mimo jiné toto:

„Úspěšné vybudování našeho státu vyžaduje účinný boj všech proti demoralizaci, která válkou a hroucením Rakousko-Uherska byla způsobena. Na tu demoralizaci se žaluje ve všech státech. Ale zdá se mi, že u nás se poněkud jednostranně ukazuje jen na velké přestupky, kdežto se zapomíná na přestupky v malém. Pozoruji, že často žalují na zločince lidé, kteří sami nešetří pořádku a práva v malém. Volá se po silné ruce, po diktatuře, po přísných zákonech – já bych chtěl zdůraznit, že každý jednotlivec a jednotlivé organisace musí pracovat k očistě. Máme tisíce a tisíce spolků, máme různé organisace a jednoty učitelské, úřednické a jiné, máme Sokol, máme obecní správy, máme svůj parlament, máme svůj tisk, ať každý ve svém působišti a okolí se zasadí o mravní ozdravění!

Neomlouvám naše poměry, pravím-li, že se mi naše nervosní netrpělivost zdá být do jisté míry neoprávněnou. Cizinci, kteří mě navštěvují, velmi často srovnávají naše poměry v okolních státech a pochvalují si náš celkový stav. Mně samému by nestačilo, že jest u nás lépe než u některých sousedů. Přece musím uznat, že se poměry povlovně lepší; na každý způsob nestačí očekávat mravní pomoc a spásu jen od státu, in concreto od byrokracie.

Na jedné straně se na tu byrokracii stále žaluje, ale na druhé straně jí odevzdáváme svá pole a luka, své dílny a továrny, a konečně jí chceme přenechat i svou duši, vychování našeho karakteru. Budiž zdůrazněno se vší rozhodností, že náš nový stát, že republika a demokracie potřebují vedle svého administračního aparátu a armády také pevného mravního základu; bez mravních, bez charakterních jedinců, bez zdravých rodin, bez věrného přátelství, bez loyálnosti k různým společenským organizacím, jejichž jsme členy, bez solidnosti ve vší naší činnosti nemůže být silné republiky. Demokracie bez uznání mravní autority, autority zásad a povolaných osob, je nemožná. Dosáhli jsme samostatné republiky, protože jsme horoucně věřili ve své národní ideály, že jsme ve svém nitru uznávali a ctili něco svatého a že jsme měli důvěru v lidi a lid; a stejně udržíme si svoji republiku a demokracii, když budeme věřit ve své ideály, a když uznáme to svaté a když budeme důvěřovat jeden v druhého.“

Nepřijde Vám, že tato slova a myšlenky jsou více než aktuální i v těchto dnech, po bezmála sto letech?

97 let je bezesporu dlouhou dobou a už opravdu málokdo z nás může být pamětníkem událostí z 28. října 1918. 97 let je ale také dlouhou dobou na uvědomění si, že svobodu a samostatnost bylo nutné si vybojovat, a poznání, že samostatnost a demokracii je třeba si chránit.

Jak ostatně řekl i Masaryk u příležitosti desátého výročí vzniku samostatného Československa: „Demokratická republika podle našeho programu má úkol chránit každému občanu důstojnost člověka, a to bez svobody a samostatnosti není možné.“

Kdy jindy, než v tento den a na tomto místě je dobré si tuto skutečnost připomenout, a čas od času si ji zopakovat …

Dámy a pánové, je mi spolu s mými kolegy ctí, že můžeme být v takto významném dni spolu s Vámi na tomto místě. Děkuji Vám všem, kteří jste přijali účast na dnešním slavnostním programu, a děkuji Vám za pozornost.

28.10. 2015