Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Prvorepubliková bonboniéra

Povolební kvas mezi zvolenými poslaneckými kluby není ničím novým. Naše současná parlamentní demokracie má na co navazovat a ledasčím se možná inspirovat z doby takzvané první republiky.

Média i široká veřejnost podrobně sledují povolební tance politických stran zvolených do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. V podstatě to vypadá, jako by Sněmovna byla bonboniérou, a voliči nyní čekají, jaké bonbony z ní ochutnají. Některé z těchto pomyslných politických pamlsků jsou zcela nové, jiné již chuťově transparentní a další mají zase náplň poněkud vyčpělou.

Hlavní novinkou oné pomyslné navolené bonboniéry je skutečnost, že poprvé po dvaceti pěti letech v ní nemají převahu občanští ani sociální demokraté. Druhou změnou a výzvou zároveň je její pestrost. Ještě nikdy v dějinách České republiky v ní nebylo takové rozmanité složení bonbonů, pardon – poslaneckých klubů. Těch je celkem devět a jsou různě početné. Všichni se vzájemně trumfují tím, kdo koho zablokuje nebo se lépe zabetonuje v opozici. Rekordně stoupl počet těch, kteří nechtějí mít nic společného s vládní odpovědností.

Politologové, odborníci z dalších oborů i ryzí političtí nadšenci mají v médiích žně a předhánějí se v různých prognózách. Celý ten mumraj je umocněn nárůstem povolební turistiky do Lán. Tam dlící prezident tráví čas studiem ústavy a jejím případným výkladem. Voliči tu povolební hýbající se bonboniéru sledují a mnozí celému dění s emocemi kladnými nebo zápornými fandí jako u fotbalu nebo hokeje. Kdo chce vládnout, musí mít holt podporu většiny poslanců.

Tahanice i skandály

Obdobím v mnohém dnešní sněmovní situaci podobným je takzvaná první republika. Právě Československo z let 1918 až 1938 je průkopníkem českého i slovenského moderního parlamentarismu. Tehdejší republika možná byla pod ještě větším vlivem politických stran, než je tomu dnes. Měla také poměrně silně rozvinutou občanskou společnost. Tu tvořily různé spolky, nepolitické organizace a instituce. Stejně jsme na tom i dnes, navíc s fenoménem sociálních sítí. Sněmovna sídlila v budově pražského Rudolfina a Senát naopak tam, kde dnes zasedají čeští poslanci.

V dalších parlamentech můžeme také čile srovnávat. Československá dolní komora neměla dvě stě, nýbrž tři sta poslanců volených na pět let. My máme možnost dolní parlamentní komoru měnit co čtyři roky, pokud nenastanou předčasné volby. Pro poslaneckou kandidaturu se vyžadoval vyšší věk, a sice 30 let, ne 21, jak je tomu dnes. Obecně byly věkové limity u většiny volených i jmenovaných pozic vyšší.

Mezi parlamentními stranami panovala silná rivalita a jejich půtky provázela celá řada skandálů dosti podobných těm současným. Naši předkové volili za dvacet let celkem čtyřikrát a užili si i úskalí předvolebních kampaní. Díky národnostní a sociální pestrosti Československa bylo do Poslanecké sněmovny navoleno i patnáct nebo šestnáct politických stran najednou. Některé poslanecké kluby byly svým personálním rozsahem velmi skromné, podobné najdeme i v nedávno zvolené české Sněmovně.

Zkusme si představit, jak spolu asi všichni napříč spektrem složitě vyjednávali. Nic jiného jim nezbývalo a museli to nějak zvládnout. Vzhledem k uvedenému počtu poslaneckých klubů je logické, že vznikaly i početnější vládní koalice, než míváme dnes. Jedna z nich byla dokonce rekordně osmičlenná. Situace byla v podstatě pořád tak pestrá a měnící se za pochodu, že během dvaceti let bylo utvořeno celkem osmnáct vlád. Ona sněmovní bonboniéra tehdy byla nejen pestřejší než ta dnešní, ale byla v podstatě rovnou dvoupatrová. Všechny politické strany se s daným stavem musely nějak popasovat a hledat kompromisy. Žádná strana nikdy nevládla sama a neomezeně.

Skládání vlád bylo tehdy minimálně stejně obtížné jako dnes. Strany válčily o ministerské resorty, kritizovaly si navzájem kandidáty na členy vlády a podobně. Dnešní situace je v podstatě plynulým pokračováním tehdejších tahanic. Aby těch podobností nebylo málo, mocně do vládních jednání i sestavování koalic vstupovali prezidenti Masaryk a poté Beneš. S prezidenty se oficiálně i neoficiálně setkávali při turbulencích na politické scéně nejen nejvyšší představitelé jednotlivých stran, ale i vlivné persony z hospodářské sféry neboli lobbisté.

Mraveniště nad Vltavou

Které strany dominovaly v tehdejší Sněmovně? Zmínit musíme především agrárníky. Ti oslovovali zejména venkov a odvolávali se na zemědělské tradice. Také dnes bychom stranu, u níž lze, byť skrytě, najít slovní základ „agro“, v poslaneckých lavicích našli. I s tím zemědělstvím a oblibou u voličů by to bylo podobné. V Rudolfinu bychom potkali po každých volbách i poslance nejstarší české politické strany. Ano, sociální demokraté byli velkou a vlivnou stranou s početným poslaneckým klubem. Ze současného volebního výsledku svých pokračovatelů by možná řada tehdejších stranických bossů zkolabovala. Mezi klasické parlamentní stálice samozřejmě patřili rovněž lidovci.

Ze stran, které dnes v zasedacím pořádku Sněmovny či Senátu již nenajdeme, musíme připomenout národní socialisty a národní demokraty. Obě partaje bychom mohli zkráceně označit za strany občanské, mířící svým programem na střední vrstvy, potažmo inteligenci. Takové strany máme i nyní, i když momentálně spíše na chvostu zvoleného poslaneckého spektra.

Svůj poslanecký klub měli rovněž komunisté. Extra pozici si postupně vydobyla ľudová strana vedená Andrejem Hlinkou, která obhajovala zájmy emancipujícího se Slovenska. To, co by dnes pro nás byla novinka, jsou politické strany národnostních menšin. Týkalo se to zejména účasti německých politických subjektů. Ty byly mnohdy i členy vládních koalic. Vztahy Čechů a Němců v meziválečném Československu totiž nebyly vždy pouze na ostří nože.

Z výše uvedeného je patrné, že v Rudolfinu na břehu Vltavy bylo opravdu výživné politické mraveniště a leckdo z našich současných politických šíbrů by v něm možná pohořel. Republika však potřebovala v letech svého budování stabilitu a vlády. Strany se proto vždy „nějak domluvily“. Ty největší a nejvlivnější se proto označovaly za státotvorné a byly v podstatě ve všech koalicích. Novináři pro ně mívali různé názvy a přirovnání podobně jako dnes. Když současná média hlásí z Německa pravděpodobný vznik zeměpisně znějící koalice Jamajka, my mívali třeba uskupení s přízviskem rudozelená, panská a podobně. Novináři byli i tehdy kreativní a měli rádi různé alegorie.

Osmnáct vlád během dvaceti let provázelo celkem devět premiérů. Právě tato pozice byla a je základním kamenem pro stavbu jakékoliv koalice. Prvním z této prvorepublikové sestavy byl Karel Kramář. Ten spolu se svou ruskou manželkou Naděždou vybudoval nad Prahou dnešní sídlo premiérů – Kramářovu vilu. Před osekáním Československa mnichovským diktátem pak onu devítku uzavřel generál Jan Syrový. Všichni předsedové vlád měli své vládní koalice nevyzpytatelné, křehké a museli čelit mnohým výzvám i kauzám podobným těm dnešním.

Až se v pondělí poprvé sejdou nově zvolení poslanci a všech jejich devět klubů zaujme zleva doprava svá křesla, začne celá ta pomyslná bonboniéra pulzovat čilým životem. Přejme si, aby pokud možno našli i tito zákonodárci co nejdříve společnou řeč. Budeme napjatě sledovat, kdy a jak se podaří složit funkční vládní koalici, pokud vůbec. Jsou na to dle ústavy tři pokusy. Možná naleznou nějakou formu tolerance menšinové vlády, případně situace dospěje k předčasným volbám.

Ty se většinou poslancům příliš nelíbí v žádné době. Hrozí jim totiž, že přijdou o své výhody a nadstandardní příjmy. Právě finanční zajištění mají současní zákonodárci v porovnání s průměrným českým platem vyšší, než měli v podobném srovnání jejich meziváleční předchůdci. Navíc řada těch zkušenějších umí kombinaci všech výhod téměř geniálně využívat a státu se nesnaží ušetřit ani korunu. Případná vláda, která získá důvěru poslanců, by měla mít na paměti hlavně zájmy všech občanů republiky a nejen svých voličů. Za základ tohoto lze považovat udržení euroatlantického ukotvení České republiky a maximálně efektivní využití nebývalého hospodářského růstu, který nebude věčný. Časem budou další sněmovní volby a po nich může být ona bonboniéra poskládaná zase úplně jinak. Ve voličských vodách se totiž důvěra lehce ztrácí a velmi těžko získává zpět. Zkrátka budeme i poté zase napjatě čekat, který že to bonbon ochutnáme. Parlamentní demokracie totiž skýtá mnohá chuťová překvapení.

18.11. 2017
Zdroj: Mladá fronta DNES