Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

S Ruskem, či proti němu

Moskva na rovinu řekla, že její prioritou není mír na Ukrajině, ale jiné uspořádání Evropy.

Tu scénu známe z dobrodružných knih. Hrdinové ztroskotají na pustém pobřeží. Vylezou na kopec, aby zjistili, kudy se dostanou do civilizace, ale z vrcholu spatří od obzoru k obzoru jen širý oceán. „Jsme na ostrově,“ zazní výkřik zklamání.

Cosi podobného ukázala bezpečnostní konference v Mnichově. Ta je pro stratégy tím, čím pro ekonomy Davos. Sejdou se vládci i experti, mluví se otevřeně, padají provokativní myšlenky. Najde se mezi nimi nějaká, která ukáže civilizované východisko pro válku na Ukrajině?

Nenašla se. Lépe řečeno, ty myšlenky převálcoval řízným projevem šéf ruské diplomacie Lavrov. Kdybychom měli z celé té akce vybrat jeden zásadní výrok, mohla by to být slova Sergeje Lavrova: „Je to obráceně. Nejprve se musí znovu nastolit mezinárodní bezpečnostní řád a až potom může následovat řešení pro Ukrajinu.“ A Západ ustrnul, jak svorně dokládá tón konzervativních i liberálních novin z Německa a jejich titulků (Den, kdy se rozpadl svět).

Toto je ekvivalent vernovského výkřiku „jsme na ostrově“. Rusko staví do nečekaného světla naděje pro příměří v Donbasu i pro středeční summit lídrů v Minsku. Jistě, Lavrov je zkušený hráč diplomatického pokeru. Dokáže blufovat, ale ne v takto zásadní věci. Nejde totiž o žádný úlet ani novinku. Vladimír Putin říkal totéž už vícekrát, výrazně před rokem a půl ve Valdajském klubu. Ale Lavrov to poprvé nechal zaznít na mezinárodním fóru: prioritou Moskvy není mír na Ukrajině, ale nová pravidla pro vztah k Rusku – tedy to, čemu se někdy říká revanš za rok 1989. A pokud válka na Ukrajině Západu vadí, tím lépe, alespoň bude ke změně pravidel vstřícnější. Tak to lze shrnout.

Jen ať padnou iluze

Je dobře, že reprezentace Ruska hovoří otevřeně. Alespoň padnou různé iluze. Třeba o tom, že mír na Ukrajině je rychle dosažitelný politickým jednáním státníků. Že stačí dohodnout se na technikáliích, jako je průběh demarkační čáry, stažení těžkých zbraní a míra samosprávy pro Donbas. Teď vidíme, že toto vše Moskvě nestačí. Ať už západní lídři v Minsku dojednají cokoliv, stále budou „na ostrově“.

Pro Moskvu není válka na Ukrajině náhlým selháním, které je třeba napravit, ale poslední kapkou v poháru západní arogance a agresivity. Tak to vnímá Kreml, ale i někteří lunatici u nás. V pátek to ilustroval Putinův mluvčí Peskov, když mluvil o mírovém návrhu Merkelové a Hollanda: „Tento text by měl být později postoupen ke schválení stranám konfliktu.“ To jako že Rusko není stranou konfliktu? Ha, ha, řeknete si, ale Moskva to myslí smrtelně vážně („Tady není nic k smíchu,“ řekl Lavrov v Mnichově).

Každý příběh má více verzí, ale západní a ruská verze příběhu války na Ukrajině jsou neslučitelné. Verze Moskvy popírá účast. Tvrdí, že „ruský svět“ jen s pomocí dobrovolníků se brání Západu, který sama Moskva staví do role agresora. Stranami konfliktu nejsou Rusko a Ukrajina, nýbrž Západ (a k němu se vinoucí Kyjev) a autentičtí povstalci. Z toho plyne otázka: nejsou-li slučitelné západní a ruská verze příběhu války v Donbasu, oč by se opíral mezinárodní systém, ve kterém by se cítily bezpečně Západ, Rusko i Ukrajina? Právě takový žádá Lavrov.

Pro něj je svět ve zlomovém bodu. Zlomem ale nejsou boje na Ukrajině, natož anexe Krymu (první anexe cizího území v Evropě od druhé světové války!). Není jím ani otázka zbraní pro Ukrajinu. Dodávky zbraní by Moskva sice pokládala za útok na svou bezpečnost, ale byl by to jen další kamínek v mozaice rozšíření NATO, protiraketové obrany a údajného vývoje amerických dronů schopných nést jaderné hlavice. Pro Lavrova je hlavním zlomem rozhodování Západu, zda „chce zřídit bezpečnostní architekturu s Ruskem, bez Ruska, nebo proti Rusku“.

Toto se nám líbí, tamto nelíbí

Toto je horizont, na který nedohlédneme z ostrova, ale tím spíše na něj cílí Putin. Víc než snaha kancléřky Merkelové zabránit vývozu zbraní pro Kyjev ho dojme pohled na mapu – na to, kdy ruské impérium sílilo a sláblo. Na tohle téma se rozpovídal už 19. září 2013 ve Valdaji. Zásadní pasáž klidně zopakujme:

„Vídeňský kongres v roce 1815 i dohody v Jaltě z roku 1945 byly přijaty s velmi aktivní účastí Ruska a zajistily dlouhodobý mír. Síla Ruska, síla vítěze v těchto klíčových okamžicích se projevila v šlechetnosti a spravedlnosti. A nezapomínejme na Versailles, uzavřený bez účasti Ruska. Mnozí odborníci, a já s nimi naprosto souhlasím, věří, že právě ve Versailles byly založeny kořeny budoucí světové války. Protože versailleská smlouva byla nespravedlivá k německému lidu a uložila mu taková omezení, se kterými se při normálním fungování nemohl vyrovnat.“

Toto je klíč k Putinově snaze o revanši za potupení po studené válce i k českému zájmu na tom. Putinovi se líbí taková uspořádání (1815, 1945), která posílila ruský vliv, ale nám přinesla problémy (absolutismus, komunismus). A nelíbí se mu taková uspořádání (1918, 1989), která ruský vliv oslabila, ale nám přinesla svobodu. Vida, jak pohled do atlasu pomůže při hledání odpovědi na Lavrovovu otázku: S Ruskem, bez Ruska či proti Rusku?