Od revoluce uběhlo sotva pár let a už se v naší třídě svobodně volil starosta, reprezentant sekundy B ve školní studentské radě. Jal jsem se tehdy hlasování organizovat, což mne ihned vyšvihlo do role polovičního politika se slušným volebním potenciálem. Urna z krabičky od čaje stála na lavici pod obrazem Václava Havla, v pátek odpoledne tam svůj zmačkaný papírek vhodili všichni voliči až na spolužačku, již z hlasování vyřadila viróza. Jednočlenná volební komise jí proto povolila uplatnit její občanské právo po neděli.
Jenže komu by se chtělo na výsledky čekat celý víkend, zvlášť když pomýšlí na vítězství? Už letmé nahlédnutí do krabičky mi naznačilo, že dle průběžných odhadů mířím k porážce. Můj spolužák, který holdoval daleko spíše řeckořímskému zápasu nežli správě věcí veřejných, dostal o hlas víc než já. Pokud si uzdravená dívka v pondělí nevybere ze všech lidí ve třídě zrovna mě – a nic tomu dvakrát nenasvědčovalo – skončím v opozici a sportovec ve studentské radě.
Ve dvanácti letech jsem měl poněkud prosté povědomí o demokratických principech, o střetu zájmů se toho příliš nevědělo ani mezi dospělými, a tak jsem dotyčné nechal bez výčitek vzkázat, aby na papírek napsala moje jméno, jinak se stane neštěstí.
V pondělí bylo hlasování dovršeno, hlasy byly vyrovnané, 8:8. Mimořádně se tudíž muselo konat druhé kolo. V něm si ta část spolužáků, kteří v pátek volili někoho třetího, naštěstí uvědomila, jakou pohromou by bylo vyslat do studentské rady zápasníka. Nasbíral jsem dvacet hlasů, bijci zůstalo těch osm, co měl, a bylo vymalováno. Ještě dnes, patnáct let od maturity, mi spolužáci neřeknou jinak než Předsedo.
Zpětným pohledem nahlíženo to ode mne tehdy bylo nečestné a nesportovní. Obšírnou zpověď však dnes nečiním z důvodu pokání, ale ve snaze vyznat se ze svého velmi raného poznání – už coby sekundán jsem skrze drobný švindl objevil význam druhých kol v hlasování, kde vítěz bere vše. Kdybych neprolomil tajemství čajové krabičky, starostou by se stal někdo, koho si přálo pouhých osm voličů, přičemž dvanáct (ti, kteří mě nevolili v prvním kole, ale ve druhém ano) se o tři dny později vyslovilo přímo proti němu. Od té doby se v naší třídě volilo zásadně dvoukolově. Vymysleli jsme to dokonce dřív, než začal v parlamentu fungovat Senát.
Se studentskými anekdotami je to jako s mýty – vyprávění je to hravé a zavádějící (co má nějaká kejkle ve třídě teenagerů společného se skutečnými volbami?), ale pod povrchem v sobě nese pravdivou podstatu: nezíská-li v prvním kole nikdo přes padesát procent hlasů, druhé hlasování daleko lépe odpovídá vůli většiny, neboť postihne i to, koho si voliči v úřadu nepřejí.
V příštím roce se bude volit prezident a použije se k tomu právě know-how z naší třídy. Všeobecně se má za to, že bude-li obhajovat Miloš Zeman, namaže si na chleba libovolného soka. Já a moji spolužáci však dávno víme, že to tak jednoduché nebude. Nevyhraje-li už první kolo, to druhé se snadno změní v proces „lid versus Zeman“. Stačí, aby s ním postoupil někdo, kdo nebude nikomu vadit. Minule to tak nebylo: Karel Schwarzenberg budil ještě více negativních vášní než Zeman, voliči hlasovali proti ministrovi neoblíbené vlády, šlechtici, katolíkovi. Kdyby tehdy Zemanovi konkuroval někdo, kdo nikoho neštve, zřejmě by dnes visel ve školních třídách místo něho: Zeman dostal 2,72 milionu hlasů, Schwarzenberg 2,24 milionu. Představme si tam někoho bez „knížecích handicapů“a jsme zpátky v sekundě B. V situaci, kdy si favorit sice podrží zisk z kola prvního, ale ještě více lidí ho přijde zastavit, ať se ten druhý pán jmenuje jakkoliv.
Miloš Zeman může prohrát, pokud s ním náhodou, třeba rozdílem desetinky od třetího místa, postoupí „šedá myš“. Tou šedou myší je Jiří Hraboš, promiňte, Jiří Drahoš. Ač by ho dnes na školní zdi možná nepoznala ani část jeho spolužáků, je docela možné, že se v pondělí stane předsedou třídy. Pardon: v lednu prezidentem.
21.2. 2017