Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Služební zákon patří do čítanek coby příklad, jak nedělat politiku

Dva týdny jsme si od něj odpočinuli, ale zákon o státní službě, tento nečekaný trhák celé politické sezony, se už opět vrací na přední stránky novin. Zítra ho poslanci vrátí do druhého čtení, aby k němu bylo možné přilepit aktuální politický kompromis. A hned začátkem září tedy přijde druhé sněmovní čtení, pak třetí čtení, senát, možné prezidentské veto a opět sněmovna jako konečná instance. A pak už by se měl konečně odebrat do Sbírky zákonů a spolu s ní snad i do čítanek jako krajně negativní a varovný příklad toho, jak nikdy nedělat politiku. Proč?

Sedm politických faulů

Zaprvé: krajně pochybná byla od samého počátku celá idea služebního zákona. Nic proti tomu, že by se státní správa měla zprofesionalizovat a úředníci dostat nějaké jistoty, aby byl erár schopen konkurovat vždy bohatšímu privátnímu sektoru. Ale proč v rámci úřednictva vytvářet privilegovanou kastu a odříznout ji od politiků natolik, že bychom fakticky anulovali celý smysl demokratické politiky?

Zadruhé: krajně nestandardní byl i nátlak Miloše Zemana, který vedl k ustrašenému sepisování zákona na koleně. Prezident si stanovil rychlé přijetí zákona o státní službě jako podmínku toho, že promine Andreji Babišovi při vstupu do vlády chybějící negativní lustrační osvědčení. Aby zakryl tuto svoji nestandardní velkorysost, vymyslel si obezličku se služebním zákonem – a politici mu na to kývli.

Zatřetí: prezident, premiér a zejména přípravou zákona pověřený ministr Jiří Dienstbier dlouhé měsíce hrozili falešným klackem, že pokud služební zákon v Česku nebude platit od ledna 2015, přijdou Češi o miliardy z evropských fondů. Až mnohem později se ukázalo, že jde ne-li přímo o lež, pak minimálně o hodně nadsazený výklad doporučení Bruselu. Jak často asi politici podobný klacek používají?

Začtvrté: dalším příkladem, nehodným následování, bylo, jak vládní většina, vědoma si své síly, ignorovala názory opozice. A to přitom u zákona, který dá tvář celé státní správě na desítky let dopředu. Až přitlačena ke zdi hrozbou nevídaných obstrukcí zasedla s opozicí ke stolu – a hle, kompromis se rázem našel. Že by totéž nešlo třeba u penzijní reformy?

Zapáté: právě dohoda s opozicí ukázala další nepříkladný rys, totiž politický fundamentalismus. Když ČSSD kývla na kompromis, klíčový ministr Dienstbier zaujal pozici lehkomyslného furianta a nad celým zákonem si umyl ruce. U politického novice snad pochopitelné, u člena vlády varovné.

Dvanáct let odsouvání

Zašesté: odsouzeníhodný byl celý zrod služebního zákona. Schválen byl už v Zemanově éře, pak se dvanáct let posouvala jeho účinnost, po prezidentském ultimátu přes noc spíchla šestice poslanců sociální demokracie novelu, na ni se naroubovala mnohem rozsáhlejší změna dohodnutá v koalici a na tento nádor teď sněmovna přilepí ještě kompromis uzavřený s opozicí.

Zasedmé, shrnuto a podtrženo: celý služební zákon je vyvřelinou všeho nejhoršího v české politice, doslova futrál vší její přízemnosti, upachtěnosti, bojácnosti, amatérismu, legislativního stachanovství a nedostatku pokory k tvorbě zákonů.

Stane se asi podobnou vizitku naší doby, jakou byl za první republiky zákon „T. G. Masaryk zasloužil se o stát“.