Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Spolu chyceni, spolu oběšeni

Česká pravice je dva roky po pádu Nečasovy vlády v mizerné kondici. Její případné spojení by ale zatím sčítalo jen mínusy.

Tady něco nesedí. Devatenáct měsíců po sněmovních volbách, v čase, kdy se obvykle vládní strany propadají ke dnu a opozice už sní o návratu k moci nebo aspoň vítězství v krajských volbách, nabízejí průzkumy v Česku úplně jiný obrázek. Dvě "tradiční" strany české pravice, ODS a TOP 09, se téměř v libovolných šetřeních motají v lepším případě někde kousek pod deseti procenty.

Nebo ještě jinak: pět let po slavných volbách v květnu 2010, kdy ODS a TOP 09 dosáhly dohromady na skoro 37 procent hlasů, a dva roky po tragikomickém pádu jejich společné vlády premiéra Nečase, je česká pravice v tak mizerné kondici, že už její "nižší patra" uvažují dokonce i o společných krajských koalicích. Vypadá to jako celkem logický krok, jen je úplně stejně nebezpečný jako setrvávání na místě. Má ale snad někdo lepší nápad?

Sčítáme minusy

V centrálách ODS a TOP 09 si asi nikdo nemyslí, že by se snad konečný výsledek takové aliance rovnal součtu případných volebních výsledků každé ze stran. Na místě je spíš obava, že se tu budou sčítat všechny možné minusy, včetně dusna, které by tohle řešení vneslo dovnitř stran. Pokud by měly být krajské koalice − pokud vzniknou − předobrazem budoucí integrace české pravice, musí se stát něco víc než si předem dobře vyjednat, kdo obsadí jaký post na kandidátce.

Problém ODS i TOP 09 spočívá v tom, že obě navenek stále přes všechnu snahu působí jako strany minulosti − a to ještě minulosti, na kterou Češi, včetně tradičních voličů pravice, nevzpomínají právě s láskou. Česká pravice nenabídla v posledních pěti letech téměř žádné dobré zprávy. Možná je to vůči ní i nespravedlivé, jenže na to se v politice nehraje a nikdo ODS ani TOP 09 nenutil, aby svoje tříleté vládnutí proměnila v nekonečnou dennodenní bojovku, v níž nikdo nevěděl hodiny ani dne, kdy padne nějaký ministr, nebo − což je mnohem horší − jaké daně se budou platit od Nového roku. Jistě, sociální demokraté na tom byli před deseti lety, po rezignaci Stanislava Grosse dost podobně, zachránila je ale rekordně rostoucí ekonomika a Jiří Paroubek (v tomto pořadí).

Teď ekonomický boom znovu nahrává Sobotkovi s Babišem, i když se o něj nijak zvlášť nezasloužili, a ještě i v téhle situaci mají poněkud problém třeba s výběrem daní. Stejně jako s monumentálním střetem zájmů Andreje Babiše, na který ODS i TOP 09 denně upozorňují, jenže volič při vzpomínce na "sleaze" let 2010−2013 reaguje tak leda pokrčením ramen a odpovědí: Ano, ale pořád lepší než vy. Prodávat se jako záchrana před mužem, kterého jste vlastním selháním přivedli k moci, je poměrně obtížné.

ODS a TOP 09 byly spolu chyceny a spolu (obrazně, prosím) oběšeny. To sice může vytvořit podmínky pro přirozenou spolupráci ve snaze od šibenice se ještě na poslední chvíli odříznout, jenomže to je dost málo. Mají-li být krajské koalice (pokud tedy vzniknou) předobrazem budoucí integrace české pravice, musí jí někdo vymyslet nový příběh a étos, který se v posledních 20 letech docela vyčerpal.

Zapojte fantazii

Začíná to už takovou drobností, jako jsou docela zásadní rozdíly v názorech na míru a rychlost evropské integrace nebo přijetí eura. Společná cesta by vyžadovala mimořádnou míru velkorysosti a snad i něčeho jako fantazie z obou břehů, protože některé složité otázky nemají − zvlášť ve "velkých" stranách − úplně jednoduché a okamžité řešení.

Stačí se podívat třeba na sociální demokraty, kde vedle sebe koexistují lidé s naprosto odlišnými názory téměř úplně na cokoliv. Někdy to trochu zavání schizofrenií, na druhou stranu to ale taky rozšiřuje nabídku voličům, kteří se mohou podle chuti ztotožnit s pragmatiky Zaorálkova typu, nebo s levým hákem Jaroslavem Foldynou, jehož pohled na svět se až tak moc neliší od komunistických nostalgiků. ODS i TOP 09 nakonec už mockrát prokázaly, že v některých situacích se musejí nepřekročitelné ideové zásady prostě překročit a jen to dobře vysvětlit.

A pak už stačí vyřešit jediné dilema: Kdo by to všechno vlastně mohl řídit a reprezentovat? No dobře, i tak je těch otázek skoro až moc.