Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Strach a lži. Tak jako tenkrát v únoru

Hledat paralely mezi rokem 1948 a dneškem je ošidné, ale k největším rizikům patří podobná ochota nemalé části veřejnosti věřit dezinformačním kampaním.

Změnu politických poměrů vykládali komunisté za minulého režimu − a dodejme, že mnozí z nich i dnes, když si připomínáme 70 let od osudového vykolejení našich moderních dějin − jako výsledek legálního převzetí moci. Připomeňme si, jak to tehdy opravdu bylo, i to, že ani dnes nejsme proti některým postupům, jež komunisty dovedly k vítězství nad demokracií, imunní.

Pravda je, že nekomunistické strany tehdy nedokázaly najít společnou řeč a dobře se připravit na rozhodující střetnutí, o čemž svědčí i fakt, že si rozložení sil nedokázaly ani pořádně spočítat a demisi 20. února 1948 nepodala většina členů vlády.

Prezident Beneš − v té době již vážně nemocný − měl po tomto pochybení velmi úzký manévrovací prostor, navíc bez širší podpory ve společnosti. Těžko mu klást za vinu, že umožnil jmenování rekonstruované Gottwaldovy vlády, a tím posvětil definitivní zvrat poměrů.

Gottwald později přiznal, že se "modlil", aby demokraty "blbost" s demisí neopustila a komunisté mohli uskutečnit připravovaný převrat. Jeho ústavnost byla jen zdánlivá, protože nejsilnější vládní strana podnikla i širokou škálu nedemokratických kroků, včetně výhrůžného ozbrojení dělnických milicí.

Do mozaiky, z níž se postupně skládala cesta k plnému uchopení moci, je potřeba doplnit i skutečnost, že komunisté měli velký vliv v různých masových organizacích, jakými byly odbory nebo jednotné mládežnické uskupení. Během tří let po osvobození komunisté rovněž úspěšně ovládali bezpečnostní aparát i armádu.

Na Slovensku navíc Gustáv Husák již během podzimu 1947 zorganizoval akci na oslabení demokratických sil. Falešnými obviněními, podle nichž tamní vedoucí činitelé Demokratické strany, která byla voličsky mnohem silnější než komunisté, podporovali fašistické spiknutí, se mu podařilo ovládnout situaci. Čeští politici tehdy k podpoře slovenských názorových souputníků neudělali skoro nic.

Veřejným míněním komunističtí propagandisté úspěšně manipulovali i v případě milionářské dávky, odmítnutí Marshallova plánu či při vyšetřování pokusu o atentát na tři nekomunistické ministry. Nekomunisté spoléhali na demokratické instinkty a "masarykovského" ducha většiny společnosti. Rudě zabarvená propaganda však byla silnější, a mohla se navíc opírat o obrovský poválečný vzrůst prestiže Sovětského svazu, na nějž západní státy nedokázaly adekvátně reagovat.

Musíme se však také ptát, proč se v krátké době na náměstích v Praze a v dalších velkých městech shromáždily statisíce lidí, kteří podpořili komunistickou politiku. Důvody jsou zjevné. Již během květnových voleb v roce 1946 se projevila politická "profesionalita" komunistů. Ti dokázali cílenými kampaněmi − dnes bychom řekli moderním politickým marketingem − oslovit široké skupiny obyvatelstva. Šikovně využili poválečného strachu z opakování sociálních nejistot, přičemž se zaměřili nejen na svou tradiční cílovou skupinu, tedy dělníky, ale i na střední vrstvy. Úspěšně pracovali třeba i s genderovými momenty, když slibovali ženám větší emancipaci. V okamžiku, kdy komunisty nalíčená past sklapla, přišel ke slovu třídní pohled a organizování nenávistných kampaní proti odpůrcům všech ražení a mnozí z nadšení pro "rudé zítřky" začali střízlivět.

Hledat přímé paralely s dneškem je vždy ošidné, ale k největším rizikům určitě patří ochota nemalé části veřejnosti věřit dezinformačním kampaním (fake news), stejně jako před únorem 1948. Demokraté by se měli poučit z chyb svých předchůdců. Proto je nyní potřeba, aby se dokázali spojit, povznést se nad parciální zájmy a "táhnout za jeden provaz".

Prvním takovým pokusem, zdali toho jsou schopni, budou senátní a komunální volby letos na podzim. Ještě důležitější však bude, aby dokázali reagovat na skutečné problémy lidí a ve své sociální a názorové bublině neřešili pseudozáležitosti. Velmi zřetelně se rozdíly mezi tím, jak vnímají společenské problémy centrum a periferie, prokázaly při prezidentské volbě, kde se ostatně projevily i dopady dezinformačních kampaní. Problémy s rozdílnou životní úrovní, která pak plodí zadlužení a exekuce, neovlivní a nevyřeší ani neviditelná ruka trhu, ani globalizace. Způsob, jak politici s těmito problémy naloží, však určitě ovlivní všechny následující volby.