Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Test vzor 2017

Dočkáme se dne, kdy budou za zvláštnost považovány tradiční strany? Volby možná napovědí

Bouřlivý vývoj demokracie v regionu střední a východní Evropy představuje unikátní laboratoř pro zkoumání politických trendů. Nejdříve, po roce 1989, vznikaly pluralistické stranické systémy. Byly to nově vznikající a transformující se strany, které realizovaly masovou privatizaci státního majetku. V průběhu bezprecedentních majetkových přesunů v nich převážily struktury spojené s klientelismem, korupcí a organizovaným zločinem, reprezentované regionálními i celostátními bossy či kmotry. Tato infekce se šířila skrze strany do všech důležitých orgánů politické sféry. Docházelo k vážným deformacím ve fungování parlamentu a vlády, ale i administrativy, soudnictví, státního zastupitelství a policie. Stát se v mnoha ohledech stával dysfunkční.

Po roce 2000, jako přímá reakce na krizi stranictví a demokracie, proběhly vmnoha zemích masové demonstrace proti korupci a organizovanému zločinu, a zejména pak volební revoluce, které smetly část nejvíce zkompromitované politické elity a daly vzniknout novým stranám. Volební zemětřesení zaznamenali v Litvě (2000), Bulharsku (2001, 2014) Polsku (2001), na Slovensku (2002, 2016), vMaďarsku (2010), Česku (2010, 2013) a Slovinsku (2011, 2014).

Tam, kde krize byla hlubší v důsledku prosazení oligarchické verze demokracie, jako v případě Ukrajiny, se několikrát pokoušeli o novou demokratickou revoluci. Avšak v Rusku, Bělorusku i v postsovětském asijském regionu demokracie zkolabovala. Konkrétně v Rusku, v odpověď na oligarchizaci země a sílící mafiánské struktury, došlo k postupnému nastolení autoritářského putinovského režimu.

Nový druh stran

Podstatné je, že na počátku třetího tisíciletí se v reakci na nespokojenost s politikou tradičních stran v zemích střední a jihovýchodní Evropy i Pobaltí aktivoval nový druh protestních stran, označený britskými politology Hanleym a Sikkem za „an- tiestablishmentové reformní strany“. Nešlo přitom o krátkodobé vychýlení rovnováhy, ale minimálně o střednědobý trend restrukturace stranických systémů. Nové strany přicházejí s projektem „novosti“. Prezentují se jako nositelky nového stylu a politických změn. Vyznačují se programovou flexibilitou a charismatickými lídry. A jak z názvu vyplývá, svou rétoriku cílí proti tradičním stranám a korupci.

Nové protestní strany ovšem nelze házet do jednoho pytle s typickými radikálními stranami, jako jsou na pravici francouzská Národní fronta a Praví Finové nebo na levici řecká Syriza a španělský Podemos. Odlišují se zejména tím, že své požadavky za uskutečnění politických reforem a za větší transparentnost prosazují v rámci mainstreamové, tedy umírněné sociální a ekonomické politiky. Vykazují koaliční potenciál tím, že vstupují do vlád, ve kterých působí prostřednictvím kompromisů. Nemalou část nových stran založili byznysmeni jako své firemní strany. Nicméně takový vývoj v regionu nevylučuje rovněž existenci tradičních radikálních stran typu maďarského Jobbiku či Kotlebovy Lidové strany Naše Slovensko.

Podobný vývoj se rovněž týká západních demokracií, a to ve chvíli, kdy z různých důvodů dochází ke kolapsu zavedených stran. Klasickým příkladem je Itálie roku 1994 a náhlý volební úspěch Berlusconiho strany Vzhůru Itálie. Nejnověji sem patří „hurikánový efekt“Macronovy strany během prezidentských a parlamentních voleb ve Francii na jaře 2017.

Soumrak tradičních stran?

Ve skutečnosti však volební průlom segmentu nových stran v postkomunistické Evropě může předznamenat hlubší a dlouhodobější změny, a to ve směru nástupu nových elitních stran. Selhání etablovaných stran může urychlit soumrak konvenčních masových a ideologických stran, jež odrážely klasické rozpory průmyslové společnosti 19. a 20. století. Elitní strany manažerského a marketingového typu, založené na programové flexibilitě, minimální členské základně, volné organizační struktuře a dominantním lídrovi, se mohou stát alternativou tradičním stranám, ať již by existovaly vedle nich nebo nad nimi převážily. Mohou se tak naplnit slova nizozemské politoložky van Biezenové o tom, že nové zkušenosti mladých s demokracií, zejména s novými stranami, by měly být reflektovány a zabudovány v teorii. Nakonec se totiž může stát, že právě tradiční strany v západních demokraciích budou považovány za zvláštnost.

Ostatně, nadcházející sněmovní volby v Česku budou, v návaznosti na volební zemětřesení v letech 2010 a 2013, testovat životaschopnost tradičních a nových stran.