Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Tobě třetinu sádry, tobě třetinu školy…

Odborářský elegán Josef Středula si naběhl: prý živnostníci platí do zdravotní pokladny třetinu toho, co zaměstnanci, měli by tudíž dostávat jen třetinu sádry, třetinu srdeční chlopně. Hned to schytal. A právem. Zdravotnictví je posledním místem, kde by platila rovnice „dal-dostal“. Kdyby platila, „dostávala“ by jen menšina.

Vezměme to popořádku.

Živnostníci často opravdu platí tu nejnižší povinnou zálohu na zdravotní pojištění, dnes je to 1 797 korun měsíčně. Na druhé straně je však řada zaměstnanců s nízkými příjmy kolem deseti dvanácti tisíc, kteří platí ještě méně. Dokonce je tu 5,8 milionu lidí (tedy většina z nás), za něž platí pojištění stát z vybraných daní – důchodci, děti, matky na mateřské, nezaměstnaní. Za ně erár platí 845 korun měsíčně. Měli by i oni podle středulovské logiky dostávat přepočtený díl sádry, půlku krabičky léků?!

Jistěže ne. Pan Středula chtěl jen naznačit, že leckterý živnostník umí své daně a pojištění zaonačit, neplatí dost, ač by platit mohl a měl. Zaměstnanci žádný manévrovací prostor nemají. Skutečně někdy člověku zatrne, vidí-li souseda v bouráku s vilkou, který se kasá, že státu dává jen drobné. Na druhé straně však může potkat jiného živnostníka, který nemívá dovolenou, není chráněn výpovědními lhůtami, nemůže si dovolit marodit, sám si musí pořídit pracovní vybavení, sám si sehnat zákazníka… Zkrátka žádné „spravedlivé“ vyvážení plateb živnostníků a zaměstnanců (a státních pojištěnců) není.

Však i to zdravotní pojištění není žádné pojištění, ale daň. Nijak nesouvisí s tím, jakou zdravotní péči za svou pojistku budeme „inkasovat“. Společnost vybrané peníze shrábne na hromádku, přerozdělí pojišťovnám a padouch i hrdina, chudák i boháč, žena i muž, neřestník i asketa mají právo dostat stejně. Kolik z nás odvedlo do zdravotního například milion sedm set tisíc, aby si předplatilo transplantaci jater? Podívejte se na výplatní pásku, na kolonku ZP, vynásobte dvanácti měsíci, pak odpracovanými roky a máte to. Vešli byste se do rovnice „dal-dostal“? Třeba léčba leukémie přijde na milion ročně, operace kolenního kloubu přibližně na sto tisíc, den na ARO až na třicet tisíc, a to bez speciálních léků. Víme, že tak drahou péči nebudeme jednou potřebovat a nebudeme děkovat bohu a spoluobčanům, že rovnice dal-dostal tady rozhodně neplatí?

Pokud má odborový šéf starost o plnou zdravotní kasičku, proč nebrojil proti rušení třicetikorunových poplatků? Pět miliard navíc byly přece pěkné peníze. A pokud má dojem, že živnostníci platí málo, fajn, nemá však používat příměry, do nichž vplétá jakousi zásluhovost či spravedlnost. Musel by pak pokračovat a ptát se, zda je spravedlivé, když štíhlí doplácejí na obézní, nekuřáci na kuřáky, nesportovci na sportovce se zhuntovaným tělem, ženy dbající o své zdraví na nedbající muže… Souhlasily by zrovna odbory se „spravedlivými“ pojistkami, které by se šily člověku přímo na míru, na chování každého z nás?

Problém zdanění živnostníků versus zaměstnanců není samozřejmě jednoduchý. Think-tank IDEA spočítal podle zákonů z roku 2013, že rozdíly jsou opravdu výrazné. Průměrný zaměstnanec čelí daňové sazbě (daně + sociální + zdravotní odvody) 37,4 procenta, zatímco průměrný podnikatel jen 28,1 procenta. Měli by tedy živnostníci o to méně používat i veřejné školy, dopravu, silnice, policii, které stát sanuje právě z daní? A co ti, kteří daně z příjmu neplatí vůbec? Mezi zaměstnanci i podnikateli je takových zhruba třetina.

Nesmysl. Jsme solidární a sociální stát. Pochybuji, že by zrovna odboráři chtěli cosi zásadního měnit.