Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Tomio Okamura: nepřítel médií, kterého stvořila média

Tomio Okamura se v uplynulých týdnech postaral o rozruch, když se ostře navezl do novinářů z České televize a z TV Seznam. Podobnou větu bychom mohli opakovat často, předseda SPD výpady na adresu redaktorů z různých médií nešetří. Situace trochu připomíná vyhrocený rozvod letitého manželství. Bez médií by politik Tomio Okamura neexistoval a zůstal by česko-japonským podnikatelem se zájmem o cestovní ruch v Praze. Byli to novináři a dramaturgové, kdo ho neustále tahal před kamery a mikrofony i k tématům, o nichž nemohl říct nic jiného než pár obecných frází doplněných vlastními dojmy.

Před několika lety jsem analyzoval, kde fenomén Okamura vlastně vznikl. Mediální archivy mě tehdy dovedly k tomu, že všechno začalo nevinnými dotazy v magazínových přílohách, kde sháněli někoho, kdo ví něco o Japonsku. Přesněji řečeno: někoho, kdo o Japonsku ví více než googlující redaktorka.

A podnikatel byl ochotný okomentovat cokoliv, protože se tak ke čtenářům přinejmenším zpočátku dostal název jeho pivnice, později i cestovky. Navíc ten hluboký lidský příběh rodáka z Tokia! Okamura si média oblíbil a média si oblíbila jeho. Byla to win-win situace, která jedné straně přinášela žádoucí zviditelnění a druhé straně zajistila "mluvící hlavu" v reportážích. V adresáři redakčních kontaktů se napevno usadil pod klíčovými slovy "Japonsko" a "cestování". Podle této logiky pak třeba jako respondent pro českou BBC komentoval i složitá politická témata typu sporu o Kurilské ostrovy.

Mnoho lidí ho pak poznalo v podnikatelské televizní reality show Den D, kterou průměrně sledovalo 600 tisíc lidí. Vysílala ji Česká televize. Tedy ta samá stanice, jejíž redaktory dnes Okamura označuje třeba za "ksindly" a žádá je, aby ho neotravovali. Veřejnoprávní televize se mu hodila k podpoře mediálního obrazu úspěšného investora a k prosazení obličeje do podvědomí diváků.

Když teď ale místo redakce zábavy dorazí reportéři z redakce publicistiky, je oheň na střeše. Tam už Okamura vidí ohrožení své image, protože ji nemá tolik pod kontrolou. Fanouškům na Facebooku třeba napsal, že 168 hodin nebo Reportéři ČT jsou "zmanipulované pořady ve prospěch favorizovaných politických názorů a naopak dehonestace těch, co prosazují jiné politické názory". Zato se chlubí pořady TV Barrandov nebo internetového Svobodného rádia.

Za ta léta je na Okamurovi nejzajímavější postupná proměna a radikalizace slovníku. Sémioticky a sémanticky jsou jeho veřejné projevy úplnou učebnicí toho, jak se dá žonglovat s významem slov, posouvat jejich kontext a budovat u cílové skupiny žádoucí mentální obrazy.

Přejal spoustu výrazů, které najdeme především v alternativních internetových médiích. Příkladem je třeba "majdanizace politické situace" nebo "majdanizovat", což je v podobných zdrojích označení pro údajné spiknutí masmédií s neziskovými organizacemi s cílem odstranit nežádoucí politiky. Všechno organizuje samozřejmě americká ambasáda nebo George Soros, další oblíbený terč Tomia Okamury.

Nebo používání nálepek ve vztahu k Bruselu − pokud je předmětem kritiky něco z Evropské unie, sáhne po slovech "diktát" a "šílenství". Komunikační schémata jsou přímočará a postavená na jasném rozdělení, že my v Česku jsme normální, kdežto venku se to hemží šílenci, kteří nás chtějí zadupat do země.

Mimochodem žádná z parlamentních stran nedokáže na podobnou polarizaci při své komunikaci adekvátně reagovat. Chybí protihlas, který by Okamurovi alespoň trochu bral vítr z plachet.

Tomio Okamura na svém mediál­ním obrazu dřel roky, je součástí mainstreamu skoro dvacet let. Politický kapitál ale vytřískal až ze sociálních sítí a alternativních webů. Charakteristickým kulometným projevem pronáší razantní obvinění, kterými prokládá chytře namíchanou směs lokálních a mezinárodních témat. Jednou je "mezi lidmi v Hradci", vzápětí komentuje evropskou regulaci zbraní. To mu vlastně zůstalo už z dob, kdy ho média objevila. Na začátku byl jednoduše muž, který má čas okomentovat cokoliv. Kdo by tehdy býval tušil, že se na tom dá postavit úspěšná politická kariéra?