Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Umění psát scénáře

Zeman a Babiš jsou nejlepší političtí scénáristi, scénář scénářů v ústavě je ale nepřekročitelný…

Projev prezidenta Miloše Zemana k výročí vzniku republiky prošel médii bez většího zájmu. Pochopitelně, pozornost přitahovala až absurdní směsice oceněných, spojující hrdiny normalizace s hrdiny válečnými, vědce s umělci. Snad i proto hlava státu ve své řeči věnovala tolik času propojení vědy a umění, které už nejsou obory paralelní, nýbrž oblasti prostupující se.

Prezident jindy rozdělující tentokrát v řeči spojoval, tedy alespoň v pár místech, v nichž vysvětloval podobnost osudu vědy a umění. A tak se ukázalo, za nesouhlasného kroucení hlavou Václava Klause, že ani ekonomie není exaktní věda (viz Nobelovy ceny posledních let), k přísné vědě nedospěla ani Zemanova prognostika. Vše je dnes ve vědě − jak krásné pointy umí Zeman tvořit − jen jakési "psaní scénářů". A psaní scénářů, děl prezident, je umělecká, nikoli vědecká činnost.

Odmyslíme-li si zlovolnou otázku, proč tuto úvahu o proměnách vědy směrem k umění přednášel Zeman k výročí vzniku republiky, lze prezidentovu myšlenku protáhnout i na politické pole. Protože i politika je jen jakýmsi uměním (jakkoli si zakládá na poznatcích vědy). Uměním možného, říkával Václav Havel, první český prezident, uměním nemožného, naznačuje svým působením na Hradě prezident současný. Ostatně ani poslední volby nevyhrál politik vědec, nýbrž politik umělec, jenž nepředložil exaktní program, nýbrž scénář budoucnosti, "politické snění", které okouzlilo jeden a půl milionu voličů.

Psaní scénářů je slabou stránkou české politiky. Mnoho lidí to za poslední čtvrtstoletí neumělo, jedním z nejúspěšnějších byl v tomto psaní Miloš Zeman, který na začátku 90. let unesl sociální demokracii díky scenáristické vizi vládnoucí strany, jež sociální ohleduplností přepere zlý kapitalismus Klausovy ODS. ČSSD nakonec vládla v jednobarevném kabinetu drženém zlou ODS a dělala pravicovou liberální politiku, nikoli socialistickou, kupříkladu privatizovala banky, což v původním Zemanově scénáři nebylo myslitelné. Zemanův scénář byl ale naplněn v základním mocenském směru, protože mu jeho autor věnoval veškerou životní energii.

Scénáře je třeba nejen psát a psát a v detailu neustále přepisovat, ale také naplňovat a v tom byl Miloš Zeman vždy lepší než ostatní. Proto se u něho dnes učí Andrej Babiš, který vyzdvihuje Zemanovu jednobarevnou vládu jako nejlepší v dějinách Česka. A tak tedy po velmi dlouhé době můžeme vyjít z prezidentovy řeči jako z inspirace a říci, že "politika není než umění psát scénář a scénáře potom realizovat". Zadrhla-li se politika v posledních deseti patnácti letech, pak je to v tomto umělecko-vědeckém srdci.

Andrej Babiš a Miloš Zeman, dva nejlepší političtí scenáristé současnosti, se po volbách spojili, aby napsali jeden z nejzajímavějších kusů porevoluční éry. Ať už bude jeho obsah jakýkoli, je nutné připomenout, že producentem realizace tohoto kusu je ústavní suverén LID. A ten se, jak na konferenci Akademie věd "Česko na cestě…" připomněl právník Jan Wintr, dohodl na limitech každého politického scénáře už v preambuli ústavy. "My, občané ČR v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet ČR v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií, odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství, odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu, prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky."

Je důležité znovu a znovu ústavu číst. Ale také podle ní psát scénáře a pak herecky jednat. Díky za to, pane prezidente! Díky, pane premiére!