Antiamerikanismus je v Evropě poměrně populární, i když za hranicemi hoří ukrajinská krize. Mnozí asi zapomněli, že se Rusku bez USA neubráníme. Nebo by někdo raději putinovské hodnoty?
Americký prezident Barack Obama zatelefonoval kubánskému vůdci Raúlu Castrovi: politika Spojených států vůči malému karibskému ostrovu začne být jiná, vstřícnější. A Kuba propouští politické vězně. Být to první krok k tomu, že už je nebude muset propouštět, protože je nebude mít, jedná se o zázrak. Castro také přijede na celoamerický summit. Uvidíme, k čemu všemu to povede. Zda jde o pouhé Obamovo plácnutí do vody, jak tvrdí opoziční republikáni, či počátek čehosi dějinně důležitého.
Kubánská krize z října 1962 je dnes jen historickou připomínkou. Tehdy jsme ale, byť informováni velmi omezeně (o objektivnosti nemluvě) a ideologicky drtivě masírováni (Yankee no, Cuba sí!), čekali s obavou na okamžik, kdy se „to spustí“. Teď, ve vzpomínkách, jsou to historky starých zbrojnošů, ale tenkrát mrazilo.
Netuším, jaký byl tehdy stav antiamerikanismu v myslích občanů; veřejné mínění se neměřilo, KSČ přece nejlépe věděla, co si lidé myslí (což byla skrze StB a hojnou síť práskačů do jisté míry pravda). Propaganda proti Spojeným státům byla permanentní, místy zběsilá. Přesto předpokládám, že směrem k USA se většinově spíše vzhlíželo, než plivalo. Byť utajeně. Guadalcanal se zpíval s rebelantským podtónem protestsongu.
Historie se neopakuje, ale občas se sama sobě podobá. Opět máme krizi jako hrom. Tentokrát ne ovšem v Karibiku, nýbrž ve východní Evropě. Ruský prezident Vladimír Putin vyhrožuje zbraněmi, USA a západní Evropa vyhlásily sankce – samotnému kremelskému kolosu.
Rozdíly by však byly: informace jsou svobodné, říkat můžeme, co chceme, nejsme součástí Varšavské smlouvy, nýbrž NATO. Snad už víme, že tvrzení „nebýt Velké říjnové revoluce, nebylo by Československa“, jak to kdysi stávalo v učebnicích, je pitomost. A při tom antiamerikanismus vzklíčil tu velmi bohatě.
Uražení evropští rodiče
Nelze říci, že by si USA říkaly pouze o sympatie. Mnohé z toho, co provedly, je protivné. Ovšem častokrát se zdá, že se stávají terčem všelijakých komplexů. Evropa vůči nim jakoby trpěla pocitem uražených rodičů, jež jejich dítě přerostlo. Pravda je, že tuto skutečnost dává potomek občas najevo nehorázně až neurvale.
Nicméně celé NATO, na jehož ochranu starý kontinent existenciálně spoléhá, by bylo bez Američanů pouhou formalitou. Při pohledu na věčně imperiálně hladové Rusko je evropská obranyschopnost tragikomická. A zcela absurdně: kdyby Spojené státy vyhlásily naprostý izolacionalismus, dokázal by si na slaboučké Evropě nejspíš pochutnat i Islámský stát.
Téměř osudově, ba satansky, jsou Spojené státy vnímány levicovými liberály. Alespoň některými z nich. Přehlížejí, že ve svém boji proti USA mohou pokračovat víceméně proto, že Spojené státy tu jsou. Bohužel současná situace ve světě neustále vyvolává nutkání ke srovnávání: kdo mě víc ohrožuje?
Kupříkladu putinovský pohled na svobodomyslnost je stejně reakční jako ten, který má západní vyhraněná až krajní pravice, ovšem nebezpečnější a krutější, realizuje se s folklorním autokratickým návykem. Je ortodoxně opřen o univerzální pravdy: Vlast, Církev, Stát … A chvílemi také o Vůdce. Pravda, levicová elita přidává vždy „pod čáru“ jisté výhrady vůči Putinovi, ovšem tím hlavním na tapetě jsou pro ni Spojené státy.
Právě v souvislosti se západními levicovými liberály je Leninovi připisován výrok: „Užiteční idioti se poperou, aby nám dodali i provaz, na kterém je poté pověsíme.“ Amerika je nepověsí.
Na USA paradoxně útočí ještě divočeji naše ultrapravice: šovinisté, antisemité, homofobové a podobné skupiny. Ty zase považují USA za příliš liberální.
V aktuálním konfliktu musí takovým být Rusko samozřejmě bližší. Tamní oficiální názory s jejich postoji souzní. A pak ještě přičteme samozřejmě komunistické blouznivce, kteří mají v genech nenávist ke Spojeným státům a Rusko vnímají stále jako „zemi, kde zítra znamená včera“. Nakonec mají pravdu, Rusku jde stále o totéž – v časech cara, bolševika i Vladimíra Putina.
Šíří se mesianistické vize, že Západ obecně je předurčen k zániku, Spojené státy jako jeho symbol pak zvlášť. Tlející Západ tu už byl mnohokrát. Třeba před časem tu byla šifra „zahnívajícího kapitalismu“. Nahradit jej měl socialismus či komunismus. Podobní proroci se objevili mezi panslavisty už pomalu před dvěma sty lety. Západ hnije, říkali, Slovanstvo ho nahradí. Zaplaťbůh, nestalo se. Nechtělo by se mi žít v pravidlech určovaných z Kremlu.
Občas se nyní diskutuje o západních hodnotách. Hned zazní ostrá kritika zaměřená právě vůči Spojeným státům: „Porušují tyto hodnoty, pošlapávají!“ Inu, často je to pravda. Ovšem mnohokrát už je zachránily. To těm hnusným Amerikánům nikdo nemůže upřít.
Zvlášť v této zemi, která by bez USA možná ani nevznikla. A upřímně: žádné východní hodnoty, které by mi vyhovovaly a které bych chtěl bránit proti pošlapávání, dosud nikdo nenabídl.
22.12. 2014