Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Velký bratr a prázdná kasa

Elektronická evidence tržeb má dostat pod kontrolu příjmy až 600 tisíc podnikatelů. Dotkne se většiny z nás a nejspíš zdraží služby. Sama o sobě však Čechy platit daně nenaučí.

Pro Andreje Babiše a vládu, v níž sedí, to bude zásadní prubířský kámen. Návrh na elektronickou evidenci tržeb, který připravilo ministerstvo financí, budí kontroverze, s jakými se zatím žádný jiný krok současného kabinetu nesetkal. Není divu – nový zákon má od začátku příštího roku dostat pod kontrolu příjmy až 600 tisíc podnikatelů. Dotkne se ovšem nejen jich, ale naprosté většiny Čechů. Ti si budou muset zvyknout nejen na přebírání účtenek za několikakorunové nákupy, ale hlavně se smířit se zdražením některých služeb.

Dráž to nechceme!

Pokud systém zafunguje tak, jak si jeho tvůrci slibují, skoncuje s dosavadní praxí, kterou charakterizuje okřídlená věta: „Chcete to, paninko, levněji bez dokladu, nebo dráž na fakturu?“ Samozřejmostí se má stát „dráž, s fakturou a řádně odvedenou daní“. Za zdražení žádný normální občan svou vládu nepochválí. A už vůbec se nelze divit statisícům podnikatelů, jimž se nechce pod trvalý dohled „Velkého bratra“ z Babišova berňáku.

Jenomže do problému mizerně fungující daně z příjmu je třeba konečně říznout. Podle statistiků se v Česku v šedé ekonomice ztrácí ročně až 150 miliard korun, jež by šly do státní kasy, nebýt široké škály daňových úniků. Jen u restauratérů, hospodských a barmanů zůstává podle odhadů Babišových úředníků ročně až 10 miliard korun neodvedené daně ze zatajovaných tržeb. Pro státní rozpočet nijak zanedbatelná suma.

Nejde přitom jenom o finanční ztrátu a daňové triky.

Není stejně závažný, možná daleko závažnější problém to, že tolik Čechů dnes považuje daňový podvod za společenskou normu? Že se nad nabídkou „levně bez dokladu“ už ani nepozastavujeme? Daňové fígle jsou běžným tématem společenské konverzace, spousta lidí se za ně nestydí. Za nenormální se naopak považuje platit státu vše, co mu patří.

Daňové úniky nejsou určitě jen český problém, na daních se šidí, šidilo a šidit bude. Jenomže ne všude se to děje s tak otevřenou samozřejmostí jako u nás. Je to možná i tím, že pohled Čechů na lež a překroucení pravdy je celkově dost benevolentní. Lhát, zkreslovat a různě přiřezávat pravdu se nestydí ani celonárodní autority a celebrity, pravdomluvnost a poctivost se pokládá nikoliv za ctnost, ale za směšnou slabost.

Češi taky málokomu věří. A už vůbec nevěří státu, ten má u běžného občana zvlášť mizernou pověst. Oprávněně. Jak spoléhat na rozumné využití peněz, které odvádíme do státní pokladny, když denně slyšíme o nesmyslných veřejných investicích, předražených zakázkách a rozkrádání společných peněz ve velkém – bez ohledu na to, která politická garnitura je zrovna u moci, tu poslední nevyjímaje. Tím spíš nám připadá samozřejmé bezednou, anonymní a cizí státní kasu trochu přelstít.

Pozor, vůbec netvrdím, že většina Čechů či většina podnikatelů má podvodné sklony. Potíž je v tom, že podnikání podle mustru „levněji bez dokladu“ je tak rozšířené, že lidem s většími skrupulemi, kteří by se do něj nijak nehrnuli, nezbývá než se přizpůsobit. Řemeslníci s fakturami a hospodští vykazující berňáku každé prodané kafe mají objektivně horší podmínky a hůř obstojí v konkurenčním boji.

Situaci dál zhoršuje celkově špatně nastavená daňová i pracovněprávní legislativa. Tak třeba – současné zákony objektivně tlačí firmy i zaměstnance do práce na „švarcsystém“. V Česku jsou tisíce lidí, kteří fungují de facto v zaměstnaneckém poměru, nemají žádné skutečné náklady (ty platí zaměstnavatel), ale oficiálně jsou osobami samostatně výdělečně činnými. Takže si mohou v některých profesích legálně ze zdaňovaného příjmu odečítat až 80procentní výdajový paušál. Když dělají tutéž práci zaměstnanci, odchází státu z celkové sumy, kterou zaměstnavatele stojí – tedy „superhrubé mzdy“ – až polovina. Je to jen příklad, jak stát przní trh a vyvolává v lidech pocit, že sám s nefunkčností systému počítá, takže není radno brát ho vážně.

Tenhle problém nevyřeší žádná elektronická evidence tržeb, a dokonce ani zesílená kontrola švarcsystému. Jsou to jen zlomky problému. Daňová a pracovněprávní legislativa potřebují celkovou inventuru, kterou by musela tlačit celá vláda. Něco takového v dohledné době nehrozí.

První pokus. Možná

Elektronická evidence tržeb je tak jen jediným dílčím pokusem o narovnání podivného stavu. Zabere jen v případě, že se ji podaří technicky zvládnout, dobře nastavit, a hlavně přesvědčit lidi, že to má smysl. Což bude to nejtěžší.

Už z návrhu zákona, který před pár týdny poslalo Babišovo ministerstvo ostatním resortům k posouzení, je jasné, že rozjezd systému má spoustu háčků a pastí. Vůbec není jisté, že se ho podaří uvést v život tak, jak si Babiš představuje: rychle a téměř bez výjimek.

I kdyby zákon v podobě navrhované ministerstvem financí prošel Sněmovnou, pořád není jisté, že opravdu začne platit. Vzhledem k silnému odporu, který vyvolává, může klidně skončit jako podobný pokus Paroubkovy vlády z roku 2005. Tehdy byl přes silné protesty opozice schválen zákon o registračních pokladnách. Platnost se několikrát odkládala a v roce 2008 nově nastoupivší kabinet Mirka Topolánka normu úplně smetl ze stolu. Uvidíme, jestli Babiš a jeho vládní kolegové budou tentokrát úspěšnější.

28.2. 2015
Zdroj: Mladá fronta DNES