Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Vláda bez chuti, bez zápachu

Premiéra nikdo moc nemiluje a vládu skoro není vidět. Je to dost, anebo málo jako výsledek roční bilance Bohuslava Sobotky v čele kabinetu socialistů, hnutí ANO a lidovců?

V sobotu uběhl rok od jmenování Bohuslava Sobotky premiérem. A na dnešek si vládní strany naplánovaly inventuru toho, jak se po roce daří plnit koaliční smlouvu. Žádné drama se ovšem nečeká. S blížícími sjezdy všech tří vládních partají bude sice v koalici narůstat nervozita, ale případné větší turbulence by snad mohly přijít nejdříve tak v polovině roku.

Sobotkova administrativa je zatím vládou, která má štěstí. Nastoupila v příjemné fázi ekonomického cyklu: probuzený hospodářský růst znamená vyšší výběr daní a nižší nezaměstnanost. To u občanů i firem vede k posunu priorit od úspor ke spotřebě a investicím, což kabinetu rozvazuje ruce. Zejména když za něj černou práci v podobě úsporných řezů i nepopulárních kroků typu církevních restitucí odvedly už minulé vlády.

Trojice Sobotka-Babiš-Bělobrádek tak nemusí politicky krvácet na žádných bolestných reformách a vystačí si s nenápadnou údržbou. Ani nemusí čelit protestům odborů nebo vlivných profesních skupin jako Nečasova vláda tváří v tvář lékařům na barikádách.

Naopak jí to dovoluje rušit nepopulární poplatky ve zdravotnictví, zvyšovat platy v celém státním sektoru, zvedat minimální mzdu, valorizovat důchody, zavádět porodné i na druhé dítě, nižší DPH na léky, knihy a dětskou výživu, zvyšovat slevu na dani pro rodiče a obnovovat ji pro důchodce, zachraňovat pro zemědělce zelenou naftu…

Kdo by takovou vládu kritizoval? Snad jen živnostníci, pro ČSSD nepříliš zajímavá voličská skupina, jíž nová garnitura omezila výdajové paušály, podobu daní na příští rok jí sděluje jako silvestrovské překvapení, a ještě pro ni chystá povinné registrační pokladny.

Pozornost strhává Zeman

Sobotkův kabinet má štěstí i v tom, že ho nepostihly žádné větší aféry, koaliční krize ani vnitřní rozvrat některé ze tří stran. To není vůbec málo: vzpomeňme jen, jak Nečasovu vládu od počátku devastovala nevypočitatelnost Věcí veřejných nebo jak Topolánkův kabinet trpěl nekonečnou kauzou Čunek a justiční mafie.

Předchozích osm vlád buď nestandardně vzniklo jako kabinety úřednické či prezidentské, nedostalo důvěru Sněmovny, samo předčasně podalo demisi, nebo jim byla vyslovena nedůvěra. Lety politické nestability unavený občan by ocenil, kdyby konečně už jakákoliv vláda zvládla celé funkční období bez karambolu. Té rád odpustí, ba dokonce to i přivítá, že tak často neplní titulní stránky novin. Zejména když na sebe skoro veškerou negativní publicitu stahuje hradní uragán Miloš Zeman a když pozornost od domácí politiky odpoutává blízkost války na Ukrajině či hrozba islámského terorismu.

Sobotkova éra zřejmě nebude dějinným obdobím, kdy by politická reprezentace probudila v národě nějaký étos, víru, naději na kvalitativní posun jakýmkoliv směrem. Spíše je to vláda, která nikomu moc nevadí, protože zbytečně nezatěžuje veřejnost konflikty a aférami. Kabinet bez větších ambicí a ideálů, jenž se nežene do žádných větších změn, zato příjemně rozdává na všechny strany. A přiznejme si, že běžného občana pramálo trápí, že vláda kamsi posouvá kurz zahraniční politiky, zvyšuje strukturální deficit nebo si neví rady s reformou struktury státního zastupitelství.

Hraje se na góly, ne na krásu

Každá vláda je jakýmsi otiskem svého premiéra. A Sobotka loni v lednu startoval z mizerné pozice. Do vládní Strakovky nastupoval oslaben vnitrostranickou válkou, v níž mu navíc museli házet záchranné laso konkurenti Babiš a Bělobrádek, a nejednotným poslaneckým klubem, rozkmotřený s prezidentem. Babišovi byl nucen přenechat strategický resort financí, v koaliční smlouvě zapomenout na zvyšování daní či rušení církevních restitucí. A vítězná strana potupně jezdila jednat o vládě do průhonické restaurace Sokolovna, patřící šéfovi ANO.

Tiché a občas i hlasité soupeření mezi premiérem a ministrem financí provázelo vládu celý rok. I dál se bude Sobotka snažit vyhnout tomu, co stálo na počátku rozvratu kabinetu Petra Nečase i jeho partaje, tedy že ekonomické tempo vlády neurčoval premiér a jeho ODS, ale ministr financí Kalousek z TOP 09.

První pokusné balonky už jsou ve vzduchu: fakticky druhý muž ČSSD Milan Chovanec hrozí, že když se Babišovi do léta nepovede zázrak, tedy vyšším výběrem daní ušetřit desítky miliard, musí ANO ustoupit a kývnout na vyšší daně pro firmy a navrch sektorovou daň pro banky. Z druhé strany naopak ANO naznačuje, že by mohlo vycouvat z podpory majetkových přiznání, ústředního volebního taháku ČSSD.

Počkejme si, až skončí povinné řinčení zbraněmi před jarními sjezdy zejména ANO a ČSSD. A nepodceňujme premiéra, i když se většinou zdá, že ve sporech s ministrem financí tahá za kratší konec provazu. Sobotka přitom často šikovně využívá Babišovy politické nezkušenosti, výbušnosti a nestálosti.

Proti nim nasazuje svůj osobitý politický styl založený na zdrženlivosti, kličkování, vyhýbání se střetům, umolousaných kompromisech a účelových spojenectvích. Je to styl, na který se dost často nedá koukat, ale zato Sobotku už dvacet let bezpečně drží ve vrcholné politice.

19.1. 2015
Zdroj: Mladá fronta DNES