Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Vláda svazuje ruce sobě i svým následníkům

Zkuste sáhnout na jednou zvýšené platy úřednictva či na peněženky hasičů, policistů nebo učitelů. Odvážlivci, kteří to v krizi opravdu zkusili, na to politicky velmi těžce doplatili.

Symbolem rozhazovačnosti politiků a uplácení voličů bezprostředně před tím, než se vydají k volebním urnám, se v Česku stalo takzvané pastelkovné. Tisícikorunový příspěvek na školní pomůcky, na který měli nárok rodiče prvňáčků, se zrodil na konci krátké vlády Jiřího Paroubka a hned se stal symbolem, kolem kterého se svedly mnohé bitvy. Přitom šlo o nějakých 80 milionů korun ročně.

Současná vláda v demisi schvaluje jako na běžícím pásu plány, které budou i o dva řády dražší, a nikdo neví, kde se zastaví. Heslem dne se stalo Prostě to zaplatíme.

Ekonomickou logiku v návrzích hledat nemusíme, motivace programů typu jízdné skoro zdarma pro studenty a důchodce jsou čistě politické. Ale budou mít dlouhodobé ekonomické dopady. Zaručeně totiž sníží manévrovací schopnost následujících (věřme, že parlamentem podpořených) vlád. A to je pro ekonomiku špatná zpráva.

Tragédií státních rozpočtů, český nevyjímaje, jsou totiž mandatorní výdaje. Tedy stovky miliard, které stát prostě musí zaplatit, ať se děje co se děje. Ministerstvo financí mandatorní výdaje popisuje jako ty, které plynou ze zákona. Jde v první řadě o důchody, o sociální dávky, platby státu do zdravotního pojištění, náklady, které vyplývají z nutnosti splácet úroky ze státního dluhu, naše příspěvky do rozpočtu Evropské unie, ale třeba i výdaje na volby. Už to samo tvoří nadpoloviční většinu celkových státních útrat.

V roce 2015 (první rok, kdy rozpočet připravoval současný premiér) dosáhly mandatorní výdaje 53 procent státem vyplacených peněz. V letošním rozpočtu suma výdajů, s nimiž nelze pohnout ani o píď, poprvé přesáhne tři čtvrtě bilionu a půjde na ně přes 55 procent rozpočtu.

Už to samo je hrozivé. Jenže stát si neplatíme jen kvůli důchodům. I další náklady − ekonomové jim říkají ošklivým termínem kvazimandatorní − tu jsou a budou vlastně vždy. Jen si zkuste sáhnout na jednou zvýšené platy úřednictva či na peněženky hasičů, policistů či učitelů. Odvážlivci, kteří to v krizi opravdu zkusili, na to politicky velmi těžce doplatili. Služební zákon zrozený za spoluúčasti dnes dominující strany pak udělal i z redukce počtu úředníků naprosté sci-fi.

Mezi výdaje, které má vláda šanci trochu ovlivnit, se řadí mimo jiné armáda. Teoreticky. Možná to má logiku z hlediska vytváření rozpočtových škatulek, fakticky ale kvůli závazkům, které nám spojenci s čím dál větší naléhavostí připomínají, žádná reálná možnost ušetřit neexistuje. Naopak, tahle kapitola se v národním zájmu musí zvětšit.

"Neflexibilní výdaje" tak v součtu dělají 77 procent. Zbytečkem pak vláda může "reagovat na hospodářský vývoj a směrovat jím rozvoj společnosti a ekonomiky".

Opravdu? Má − krátkodobě či střednědobě − možnost hnout s naplánovanými investicemi třeba do dálnic? A za jakou cenu?

Reálný pohled na rozpočet tak ukazuje, jak svázané ruce každá vláda má. Že si smyčku ještě utahuje i v době, kdy ekonomika velice solidně roste a rozpočet si (skoro naposledy) užívá přílivu evropských peněz, je zlověstné.

Státník, který myslí i na trochu vzdálenější budoucnost, by na stát neměl nakládat další a další povinnosti. To současný premiér bohužel dělá. Spanilé jízdy po krajích, kde lze všechno slíbit všem, a plány zhusta "vypůjčené" od levicových partnerů-konkurentů, postupně navyšují balík povinností.

Že nejde o maličkost, ukazují slíbené částky. Třeba pětasedmdesátiprocentní slevy na jízdné přislíbené od pololetí důchodcům a studentům vyjdou na šest miliard korun ročně. Když vše půjde podle plánu. Můžeme si ale vsadit na to, že své chování změní jak ti, kdo budou mít na slevu nárok, tak soukromí přepravci, s nimiž (také) budou jezdit, takže účet bude vyšší. Pro srovnání: stavební spoření brané dlouhodobě jako velká rozpočtová zátěž, s níž bojovali ministři financí od Sobotky po Kalouska, ročně nepřijde ani na pět miliard a už vlastně nestojí ani za zmínku. Vedle současné vlády Paroubek vypadá jako břídil.