Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Vládnout, udržovat, regulovat

Sobotkova vláda končí. Co přinesla? Slušnou stabilitu, chabý posun někam vpřed. A o to víc regulací všeho druhu.

Zřejmě nejčastěji zmiňovaným kladem Sobotkovy vlády bývá, že vládla celé volební období, což u nás nebývá zvykem. Nevýrazný premiér zatížený svou rolí v privatizaci OKD a luxusním bytem za poslanecké náhrady vydržel čtyři roky, čímž se zařadil do společnosti politických mazáků Klause a Zemana.

Nepochybně se to mohlo povést jen díky tomu, že se vláda ČSSD, ANO a KDU-ČSL v rámci hospodářského cyklu svezla s etapou slušného růstu. Z toho vyplývala i rekordně nízká nezaměstnanost a neexistence sociálních konfliktů. Kabinet na rozdíl od mnoha minulých nemusel dělat nepopulární kroky, místo škrtů mohl zvyšovat platy, důchody a zavádět nové sociální dávky.

Byla to vláda poměrně slušné administrace, kterou neprovázela žádná osudová aféra, nepočítáme-li obstojně zvládnutou kauzu dotací do sportu nebo případ Čapí hnízdo, což však byla věc staršího data. Po předčasných pádech několika minulých vlád to byla zřetelná úleva. A i když to tak prizmatem před- a povolebních měsíců nevypadá, až na poslední půlrok dobře šlapala i vládní koalice. Vyměnilo se sice devět ministrů, ale před rozhořením bitvy o Andreje Babiše musela ustát vlastně jen jedinou krizi, kolem reorganizace policie.

Zkrátka – kdo chce, dost důvodů k pochválení Sobotkovy vlády si najde. Přesto si žádné ovace nezaslouží. Je to dáno úhlem pohledu. Za Sobotkovy éry se zlepšilo hospodaření státu, povedlo se stabilizovat rozpočet, snižovat jeho schodky, loni jsme dokonce po dvou desítkách let hospodařili s přebytkem v řádu 60 miliard, státní dluh se podařilo snížit o 73 miliard.

Na druhé straně: pokud ekonomika čtyři roky stabilně a slušně roste, je projevem politické nezodpovědnosti a ekonomického neumětelství plánovat rok co rok další schodky. Kašlat na investice na úkor spotřeby. Ani se nepokusit o reformy krachujících systémů, tedy zejména penzijního a zdravotnického, naopak rušit i předchozí náznaky pokusů o ně (druhý penzijní pilíř, zdravotnické regulační poplatky).

Řada kroků končící vlády je rozporuplná. Služební zákon měl zabránit politizaci státní správy, ale znamenal její zabetonování a nárůst byrokracie. Inkluze ve školství měla zbořit bariéru mezi dětmi, ale přinesla obrovské výdaje a sporný efekt. Totéž platí pro registr smluv, prokazování původu majetku či zastropování volebních kampaní.

Společným rysem spousty novinek za Sobotkovy vlády je masivní regulace, dosud snad nevídané rozšiřování role státu na úkor lidské svobody. Protikuřácký zákon, EET, kontrolní hlášení, povinný poslední rok ve školce, povinně zavřené supermarkety o svátcích, povinné reflexní prvky na oblečení, přepadovky kontrolorů u vašich kamen, dotace a dávky všem a na všechno.

Sobotkova vláda se snažila opravovat výsledky předchozích pravicových kabinetů. Sama byla spíše levicová, i když se v ní alespoň podařilo zabránit zvyšování daní. Nekončí žádným průšvihem, ovšem tím vším, co neudělala, ač mohla, a tím, jak regulacemi všeho druhu zahnala lidskou svobodu do kouta, zemi spíše uškodila.