Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Výmluvné ticho prezidenta Zemana

Lidová moudrost praví, že mlčení znamená souhlas. Tak daleko samozřejmě v případě mlčení prezidenta republiky Miloše Zemana k 50. výročí invaze armád Varšavské smlouvy do Československa zacházet nelze. Ovšem to, že nepronese žádný proslov k událostem srpna 1968, které si připomíná celá země, je na pováženou. Vysvětlit se to totiž dá jen jedním způsobem: Neví kudy kam. Pokud by něco případného řekl, například že musíme udělat vše, aby se tragédie spojená s invazí východního impéria nemohla už nikdy v jakékoli formě opakovat, nazlobil by svého přítele, aktuálního vládce Kremlu Vladimira Putina. A pokud by se naopak dopustil jakékoli relativizace, ze které by asi v Kremlu skákali nadšením, stal by se terčem oprávněné domácí kritiky. Takže je prezident raději zticha.

Zemanovo mlčení je přesto výmluvné. Ač jeho mluvčí odkazuje na výroky a postoje z minulosti, ze kterých plyne, že prezident invazi odsuzoval, je zřejmé, jakým směrem se vychýlila jeho loajalita. Zemanovo aktuální ticho jednoznačně nahrává Putinovu Rusku. Mlčení z nejvyššího místa českého státu otevírá prostor pro kremelskou hru s relativizací událostí z roku 1968 a hlavně jejich významem pro současnost. Veřejnou debatu zcela opanovaly absurdní výroky předsedy komunistů Vojtěcha Filipa, podle kterých vlastně nemělo s okupací nic moc společného Rusko, protože „Brežněv byl Ukrajinec“ a „většina sovětských armád, které vtrhly do Československa, byla také ukrajinská“, ergo za to podle Filipa vlastně spíš může Ukrajina.

Člověk nemusí být paranoidní, aby mu bylo jasné, že to je takřka školní ukázka úspěšné ruské informační operace. Ve veřejném prostoru se začal do detailů probírat Filipův absurdní výrok, až se málem ztratilo to podstatné: co nám říká výročí okupace dnes. A jaký je a měl by být vztah současného Česka k východní mocnosti, kterou Ukrajina není.

Takže zpět k tomu podstatnému. Těm, kteří tvrdí, že současné Rusko nemá se Sovětským svazem nic společného, je potřeba říci, že Rusko je de facto nástupnickým státem SSSR a hrdě se k tomu hlásí. Stačí se podívat na symboliku – ruská hymna je po hudební stránce totožná s imperiální sovětskou. Ve znaku ruských aerolinií je stále sovětský symbol – srp a kladivo. Ruský prezident Vladimír Putin se dal slyšet, že rozpad Sovětského svazu byla největší geopolitická katastrofa dvacátého století. Rusko JE faktickým i mentálním dědicem SSSR, mocností, která nás před padesáti lety okupovala. Ale z nynějšího chování Ruska lze vyvozovat, že se sice mnoho nového naučilo, ale nic nezapomnělo. Okupace území v okolních státech (Osetie či Abcházie v Gruzii, Krym…) o tom přesvědčuje dostatečně.

Na to je nutné upozorňovat, v tom je smysl připomínky 50. výročí okupace. To, že bezprostřední nebezpečí nehrozí, neznamená, že by měl z české politiky vypadnout princip opatrnosti. Nejde o to, že by hrozilo opakování „výletu“ dvou set tisíc vojáků do Československa. Dnes se imperiální ambice uplatňují jinými prostředky, plasticky popsanými například v Gerasimově doktríně hybridního konfliktu. Hraje se o vliv, o kyberprostor a hlavně o mysl lidí.

Proto jsou rizikové nejen relativizace typu výroků šéfkomunisty Filipa, který za putinovské Rusko kope otevřeně, ale i jemnější metody, které používá například exprezident Václav Klaus. Ten sice prohlásil, že Rusko je expanzivní stát, ovšem dodal, že je „nekonečně rozdílné“ od SSSR a že by se kolem něj mělo našlapovat opatrně. „Vyvolávat nové studené války, jak se o to pořád někdo pokouší, je dětinská politika,“ prohlásil Klaus. To je přesně to, co konvenuje Kremlu. Podprahově se vytváří dojem, že Rusko jen reaguje na „ubližování“ ze Západu. Tak to ale není: porušování mezinárodního práva, okupace území okolních států, ovlivňování voleb na Západě, vraždy na cizím území (Skripal v Británii), tak defenziva opravdu nevypadá.

Výročí 21. srpna by mělo být dobrou příležitostí uvědomit si, že nejde o mrtvou minulost. Ruské operace v rámci hybridního konfliktu jsou v plném proudu. Postoje některých českých politiků k výročí 21. srpna bohužel naznačují, na jaké jsou straně. Prezidentovo mlčení z toho nevyjímaje…