Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Vzpomínka na český zázrak

Před pětašedesáti lety byl kněz Toufar ubit k smrti. Předtím se odehrál číhošťský zázrak, při němž se pohnul křížek v kostele. Ale zázrakem je spíše odvaha, s níž kněz čelil zlu.

Ten příběh všichni znají a dodnes přemýšlejí, co se vlastně tehdy stalo. V kostele se pohnul křížek, farář Josef Toufar byl obviněn, že křížkem manipuloval, a nucen k přiznání. Nejvyšší komunisté v zemi si žádali doznání. Kněze mimořádně krutě mučili, ale ten se nepřiznal, zemřel.

To jsou kontury příběhu a každý může jen sledovat, jako budou výsledky zkoumání jeho ostatků vyzdvižených z Ďáblického hřbitova a jak dopadne proces jeho blahořečení.

A také si o něm může přečíst knihu či zajít na představení (o něm) do divadla.

Prostě Toufar je v kurzu.

Za pár dnů uplyne pětašedesát let od jeho smrti a my můžeme přemýšlet, jak (a zda vůbec) je pro nás ten příběh ještě důležitý.

Někdo řekne, že už o něm všechno víme.

Někdo řekne, že už je ten příběh starý.

Někdo řekne, že není věřící, že ho to nezajímá.

Možná to někteří říkali už tehdy, když Toufara odváželi.

A v té větě zazní stejný tón, jako když někdo říká: Válka na východě Evropy mě nezajímá, nejsem Ukrajinec.

Jenže ten, kdo čelí zlu, si zaslouží naši podporu, obdiv a uznání, ať se to zlo týká někoho, kdo je jiné víry, nebo někoho, kdo žije v jiné zemi.

Protože zlo kráčí pořád dopředu, a až pohltí jednoho, přijde na řadu druhý.

Nebo jinak: až pohltí jednu část země, přijde na řadu druhá. To je vzkaz z doby, kdy umíral Toufar: zlo už zvítězilo, ale ještě pořád kráčelo dál. Komunisté vládli krvavě, ale ještě si nebyli jistí. Takže nejdřív přišli na řadu kněží, pak soukromí zemědělci… Možná mezi nimi byl i ten, kterým říkal, že ho osud faráře Toufara nezajímá, protože není věřící.

A až budou odvážet jeho, bude vedle stát živnostník a krčit rameny. Protože živnostníci zatím nepřišli na řadu.

Vzkaz odvážného kněze

Až si ukrajinští žáci ve školních atlasech přelepí speciálními papírovými páskami hranice své zmenšené země a ty nové (posunuté hraniční čáry) si tam pod vedením plačících učitelek dokreslí fixou, budou si takové lepící páky do svých atlasů chystat žáci v Lotyšsku a pak žáci v Estonsku a v Litvě.

Všude budou plakat a budou zažívat to, co zažívali Češi v roce 1938 a na co už jejich děti, vnuci a pravnuci dávno nemyslí, protože je to jen a jen dějepis.

Jenže zlo kráčí často po stejných cestách a postupuje stejnými způsoby kupředu, jako kráčelo kdysi. A ti, kteří čelí zlu a brání pravdu, svobodu a hrdost, jsou ti, kteří si zaslouží naši pozornost, ať už jsou dávno mrtví, nebo byli jiné víry.

K takovým patří i kněz Toufar, jehož odvaha a statečnost je klíčovým poselstvím dnes, stejně jako na konci jeho krátkého života.

To je možná další vzkaz odvážného kněze: zajímat se o minulost, protože se může snadno stát, že budeme vystaveni stejným situacím a budeme se muset (stejně či jinak) rozhodovat: možná to rozhodování se nebude týkat přímo nás, ale našich sousedů.

Měli bychom si vzpomenout, že naším sousedem byl svého času i mladý kněz Toufar.

Že ti, kteří tehdy viditelně řídili dění v naší zemi, byli vskrytu řízeni jinými: těmi, jejichž vnuci a pravnuci (zase vskrytu) dnes řídí rozmísťování děl a tanků na východní Ukrajině: prostě poradci z Moskvy z padesátých let byli více než podobní ruským poradcům a vojenským velitelům operujícím (dnes stejně jako tehdy) daleko za hranicemi své vlasti. Té, která už předtím byla největší zemí na světě a jejím vládcům to evidentně bylo (a je) málo.

Česká zkušenost s násilím a totalitou je mnohovrstevná: není to jen kapitulace, jak se často píše a ukazuje na Mnichov, je to i odhodlání a úspěšný odboj, který vedli naši vojáci za druhé války, ale i odboj těch, kteří se postavili komunismu a ze zahraničí či domova se podíleli na jeho demontáži. Ale je to i odpor principiální, zdánlivě zbytečný, protože dopředu odsouzený k porážce; bylo a je jasné, že jeden kněz nemůže porazit komunismus, že nemůže zvítězit, že může jen a jen prohrát. Že si přitom může zachránit život nebo hrdost, ale obojí současně ne.

Zbytečná záhada

Ale ani odkaz kněze Toufara není osamocený; má-li ovšem mít svůj smysl, je potřeba nad ním přemýšlet a hledat v něm sílu: protože rozhodnutí, které vypadá jako porážka dnes, může vypadat po více než půl století zcela odlišně: to je možná další vzkaz z Číhoště od Josefa Toufara.

Ten poslední vzkaz ovšem nejspíše souvisí s tím tolik diskutovaným číhošťským zázrakem. Záhada, která vypadá na první pohled tak zajímavě a atraktivně, záhada nevysvětlitelného pohybu křížku v kostele, která stála na počátku celého příběhu, je najednou jen dílčí epizodou.

Protože skutečným zázrakem je statečnost.

Statečnost a jasný postoj člověka, který se nesklonil před zlem, navzdory tomu, že zlo tehdy triumfovalo.

Kněz Josef Toufar stejně jako další kněží poslaní na smrt (za všechny je možné zmínit Jana Bulu) si zaslouží nejen to, aby nebyli zapomenuti. Jejich osudy se mohou stát zdroji inspirace pro naše rozhodování v současnosti. Někdo řekne, že není věřící. Ale záleží na tom?

21.2. 2015
Zdroj: Mladá fronta DNES