Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Začátek konce Miloše Zemana

Prezident dokazuje, že nemá dno. Pohled do nekonečné hloubky zmaru ale nemůže dlouhodobě česká společnost ve zdraví přežít.

Miloš Zeman odmítl vyznamenat Jiřího Bradyho, muže, který přežil Terezín i Osvětim. Udělal to tím nejhorším způsobem. Nejdříve vyznamenání avizoval, potom řekl ne. Podle všech indicií proto, že se Bradyho synovec, ministr kultury Daniel Herman, sešel i přes Zemanovy výhrůžky s tibetským dalajlamou. Je to příběh, který by se dal žánrově zařadit jako morální horor. Komentuje se sám, ale přesto alespoň pět poznámek. Převážně truchlivých, ale přesto s nikoliv beznadějnou pointou.

1. Zeman rozjíždí novou normalizaci. Jedním z nejodpudivějších znaků komunistického režimu bylo trestání lidí za činy jejich příbuzných. Když člověk nesouhlasil s režimem a dával to najevo, mohl se spolehnout, že se mu režim pomstí tím, že jeho děti nebudou moci studovat nebo že jeho partner přijde o práci. Bylo to právě tak hnusné jako účinné. Řada lidí ve strachu o své blízké povolila. Miloš Zeman vrátil 27 let po pádu komunismu tuto metodu do politické praxe. A dokonce ji dotáhl ještě o kousek dál. Strýc nyní pyká za svého synovce. Ukazuje se, že svoboda stojící na individuálních právech a individuální odpovědnosti za své činy, kterou jsme už považovali za samozřejmou a „normální“, ve skutečnosti v roce 2016 samozřejmou není.

Znovu se hlásí o slovo totalitářský princip, který podřazuje individuum pod zájmy určité skupiny, přičemž považuje sám sebe za „normální“ a čerpá z toho jakousi zvrácenou legitimitu. Miloš Zeman svým chováním ukazuje, že zájmy své pročínské skupiny považuje za samozřejmou normu pro všechny. Kdo se vzpírá, nemůže se pak divit, že to odskáčou i jeho blízcí. To je nejhlubší základ toho, co se nazývvalo normalizací v sedmdesátých letech po sovětské okupaci Československa. Stejně jako toho, co zažíváme v zemanovské soft verzi dnes. 

2. Dochází ke znehodnocení státních vyznamenání. Dospěli jsme do momentu, kdy státní řády přestávají být vyznamenáními České republiky. Už to není tak, že by Řád TGM nebo medaile Za zásluhy byly vyjádřením toho, že se jejich nositel zasloužil o Česko ve smyslu hodnot, na kterých bylo založeno a kterými může být uchováno. Medaile se stávají honorářem za přizvukování prezidentovi, a dokonce prostředkem politického vydírání.

Se státními vyznamenáními to začíná být jako s vysokoškolskými tituly. U nich už jsme si zvykli, že není magistr jako magistr, že záleží na vysoké škole a na roku udělení titulu. Vážně hrozí, že medaile od Miloše Zemana budou mít jednou podobnou pověst jako titul z plzeňských práv v roku 2010. Zemanovo pojetí ubližuje samozřejmě nejen institutu vyznamenání, ale především těm, kdo si vyznamenání skutečně zaslouží a které Zeman používá jako zástěrku pro medailové vyplácení svých přidavačů. Respektované osobnosti proto stojí před otázkou, zda raději ocenění neodmítnout. Možná je lepší postupovat jako Jiří Grygar. Raději si dva roky počkat než mít doma medaili s pověstí čínského fejku.

3. Dochází ke znehodnocení oslav státního svátku. Podobně jako vyznamenání degeneruje vinou Miloše Zemana i ceremoniál k výročí vzniku Československa. Z oslavy samostatnosti se stává osobní party člověka, který se kamarádí hlavně s těmi, kteří suverenitou ve svém okolí okázale pohrdají. Miroslav Kalousek nemá tak úplně pravdu, když říká, že přijít 28. října na Hrad znamená dát najevo respekt českému státu. Ano, je to zvyklost. Ale je to jenom zvyklost. Nelze samozřejmě po vzoru Miloše Zemana říci, že jde o zvyklost „idiotskou“.

Ale každý, kdo v pátek na Hrad přijde, by si měl položit otázku, jestli nedělá Miloši Zemanovi užitečného idiota. Slavit se dá i jinde – nápad Petra Gazdíka a Mariana Jurečky na oslavu na Staroměstském náměstí vůbec není špatný. Je to vlastně jemné upozornění Miloši Zemanovi a každému dalšímu prezidentovi, že státní svátek nelze privatizovat.

4. Miloš Zeman je bezedný. Každou chvíli se píše, že Miloš Zeman nějakou lží či nehorázností narazil na dno. A ono ne. Za pár dní se vždy ukáže, že nové dno leží ještě o kousek hlouběji. Aktuálně v kauze nevyznamenání Jiřího Bradyho. Český prezident se stal živoucím důkazem existence jakéhosi negativního nekonečna. To je historická novinka. I Dante Alighieri předpokládal, že peklo má dno, tudíž že hloubka zmaru a beznaděje je konečná. Zeman je v tomto smyslu průkopník, ovšem na druhou stranu pohled do nekonečné hloubky zmaru nemůže dlouhodobě česká společnost ve zdraví přežít.

5. Začátek Zemanova konce. I když zemanovské peklo nemá dno, neznamená to, že by se na něj nedalo nasadit víko. Možná se už sune. Poslední Zemanovy kroky jsou tak divoké, jako by sám už ani nepočítal s tím, že znovu bude kandidovat. A pokud ano, nařezává si pod sebou větev. Česká společnost je citlivá na normalizační moresy, stejně jako na poklonkování autoritářským mocnostem. Je tak možné, že na období kolem 28. října 2016 budeme vzpomínat jako na začátek Zemanova konce.