Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Zadlužením k bohatství?

Návrh rozpočtu pro příští rok vypadá, jako by si vláda chtěla koupit úplně všechny

Vláda schválila státní rozpočet pro příští rok. Růst nerůst, jde opět o deficitní rozpočet – již podvacáté v řadě, rozdíl mezi příjmy a výdaji generuje deficit 100 miliard korun. S nadsázkou lze říci, že i ušetřená jedna koruna stlačí deficit pod magickou hranici a udělá Sobotkově kabinetu pěkné politické PR. Přidal bych pár věcných poznámek.

Stát je čím dál hladovější

Zaprvé: voliči upínající se ke konceptu minimálního, respektive zmenšujícího se státu znovu ostrouhali. Nová vláda se poprvé ve svém volebním cyklu postavila k rozpočtovému procesu od samého začátku a přesvědčila se, že snížení apetitu přerozdělovat není vůbec snadné. V absolutních hodnotách se příjmové i výdajové položky rozpočtu 2015 oproti schváleným hodnotám rozpočtu letošního roku opět zvýšily. To neznamená nic jiného, než že prostřednictvím rozvětvených struktur zas proteče větší objem prostředků z našich kapes.

Zadruhé, stěžejní podklady (makroekonomická predikce) i další prognózy domácího produktu (HDP) jak v letošním, tak příštím roce. Oživení bude patrně ještě výraznější než v prozatímních predikcích. Svědčí o tom podnikatelský sentiment tuzemských subjektů, jejž sleduje Český statistický úřad. Ten nenapovídá žádným krizím, naopak, vyvíjí se pozitivně – podnikatelé očekávají růst zakázek a chystají se nabírat lidi. Uvedená fakta mohou vyústit v jediné: výtku k fiskální neambicióznosti rozpočtu. Rostoucí ekonomika, probíhající audity hospodaření, tlak na úspory i odpor k plýtvání na jednotlivých resortech rezonovaly v médiích od nástupu dua Sobotka-Babiš k moci. Opravdu nešlo s těmito pozitivními impulsy naložit jinak než nás zadlužit o dalších sto miliard?

Zatřetí, rozpočet se dle premiérových slov soustředí na programové priority vlády. A to velmi rozšafně. Program vlády je, ať se to někomu líbí, nebo ne, výsledkem demokratických voleb a legitimních koaličních dohod. Z tohoto úhlu pohledu je respektování priorit chvályhodné. Jenže … Chybějící ambicióznost v hospodárnosti rozpočtu (vyšší dluh) jako by nahrazovala nebývalá ambicióznost obsahová. Zvýšíme investice, vytvoříme pracovní místa, zabezpečíme seniory, stabilizujeme zdravotnictví a sociální služby, zvýšíme investice do dopravy, snížíme daně rodinám s dětmi, zvýšíme odměňování pracovníkům ve státním sektoru, zlevníme léky … Člověk by až skoro myslel, že parlamentní volby klepou na dveře.

Ptáte se, co je bodem číslo tři vlastně myšleno? Priority přece dávají smysl a ambicióznost přece může být fajn … Nejde o ambicióznost, ale o riziko, že zmíněné cíle – ať již budou splněny stoprocentně, částečně, nebo vůbec – vytvoří i v příštích letech tlak na kontinuální růst veřejných výdajů. Každý nový výdaj z pohledu ekonomické teorie hrozí hned dvěma dopady na peněženku daňového poplatníka. Prvním z nich je takzvaný efekt západky (ratchet effect): zvýšený nebo nově zavedený výdaj státního rozpočtu již nikdy neklesne na původní úroveň, protože vytváří prostor pro oslovení širší základny voličů.

Druhým z nich je takzvaný efekt sněhové koule (snowball effect): na nově implementovaný výdaj se nabalí další výdaje, třeba nutné k administrativnímu zajištění výdaje (noví úředníci, nové kanceláře, nově vybavení) nebo na kontrolu účinnosti těchto výdajů. Právě efekt západky a efekt sněhové koule tvoří v našem přehledu čtvrtý bod, který je nutno brát v potaz.

Dva biliony dluhu na dohled

Pátým bodem budiž argument, který je možné použít na libovolný státní rozpočet. To však v žádném případě nesnižuje jeho váhu. O co jde? Každá koruna vytažená z kapes poplatníka má alternativní využití. Spotřebitel ji mohl utratit a zvýšit tak někomu tržby. Podnikatel ji mohl použít na rozšíření svého byznysu, čímž by vytvořil další pracovní místa. Důchodce ji mohl uložit v bance a nabídnout ji tak na trhu kapitálu pro někoho s lepší investiční příležitostí. Pokud má stát ty samé záměry jako výše uvedení lidé, zní to vznešeně. Jenže ti lidé je dělají přirozeně, zato státní sektor vybrat peníze, přerozdělit peníze, vyplatit peníze příjemcům a zkontrolovat jejich využití něco stojí. Z jedné koruny vybrané na daních se tak může po „péči“ eráru dostat na plnění programových priorit pouze zlomek. Dokáže vláda zajistit, aby peníze nekončily v platech úředníků a dalších neproduktivních položkách rozpočtu? Není oportunitní využití daní efektivnější? A není pak lepší, aby daně zůstaly v kapsách poplatníků?

Nad uvedenými body by se měl zamyslet každý, komu navržený zákon o státním rozpočtu přijde pod ruku a může na něm něco změnit. Deficit pod tříprocentní hranici maastrichtského kritéria vypadá fajn, navíc když jej lze díky dobře známé „rozpočtové vatě“ lusknutím prstu srazit pod avizovaných 100 miliard korun. Jenže …

Náš dluh stále roste a započteme-li deficity pro letošní rok a rok 2015, hranice dvou tisíc miliard korun se stane nezvratitelnou realitou. Ano, čtete správně. Dva tisíce miliard, tedy dva biliony korun dluhu.