Žádné přímé hlasování. Moudrý lid důvěřuje sněmu
Kdo nechce hlasovat v referendu o ptákovinách ani o věcech vážných, je prý nepřítelem demokracie. Pochybuje o moudrosti lidu, a tedy i o jeho příčetnosti vybírat si ve volbách zástupce. Zpochybňuje tím lid jako takový a jeho způsobilost vládnout. Je tedy nedemokratem, elitářem, totalitářem. Jenže ono je to obráceně. Zmíněný odsudek zahrnuje logickou chybu. Vymezit se proti referendu totiž naopak vyžaduje velkou víru v zastupitelskou demokracii. Důvěru v parlament, bez nějž lid nikde na světě vládnout nedokáže. Kdo dává před lidovým hlasováním přednost rozhodování na sněmu, volí demokracii předvídatelnou, přehlednou a pravidelnou. Takovou, jež sama v sobě zahrnuje dostatek pojistek před vlastním rozkladem.
Ve sporu o přímé hlasování jde především o výběr ze dvou „herních plánů“:
1. O podstatných věcech ve státě se rozhoduje dle aktuální popularity jednotlivých řešení. V březnu se může hlasovat jinak než v únoru, v dubnu jinak než v květnu. Rozložení takové moci není přehledné ani stabilní, nikdo neví, jaké kdo drží karty a jaký mariáš z toho nakonec vyleze. Dnes se země může odebrat doprava a zítra doleva, pozítří vyskočit do výšky, v neděli zamířit ke dnu, na jaře stavět, na podzim bourat.
2. Několik desítek či stovek zvolených zástupců dostane pověření na dobu určitou. V Česku je to na čtyři roky, na 48 měsíců. Během tohoto období, kdy každý zná svou váhu a sílu, musí obrušovat hrany, hledat kompromisy, utvářet přesně zacílené většiny. Rozhodnutí jsou trvanlivá a jejich dopady setrvačné. Kromě Sněmovny má země i Senát, základní sbor zástupců je tak kontrolován ještě jedenaosmdesáti stařešiny, kteří se obměňují postupně, po třetinách.
Pro druhou možnost se vysloví nikoliv lidé nedůvěřiví k demokracii, ale naopak ti, kteří ji chovají v takové úctě, že si dělají zvýšenou starost o její zachování. Zdůrazňují prvky, které ji chrání před rozbitím, předěláním, zmenšením či zpronevěrou.
V parlamentu se síly spojují a rozpojují, bojují a smiřují podobně jako v lidových rozepřích, ale děje se to na přehledném čtyřletém obzoru a na ohraničené šachovnici. Spíše než nálada či náhoda rozhoduje vyjednávání a trpělivost. Proces je to těžkopádný a pomalý, čím je věc podstatnější, tím obtížněji se přibližuje výsledku. Nakonec však na verdiktu ulpí mnohem více ratia než má-li ano, či ne odpovědět ulice zvlněná počasím, reklamou či nedostatkem vědomostí o věci. Na sněmu se pod dohledem voličů dobírají kompromisů profesionálové, což hlas lidu ani v nejmenším neodnímá. Volba zástupců naopak dává rozumná pravidla tomu, jak se s tímto hlasem nakládá, aby vláda lidu zafungovala nejen při jednom hlasování, ale vydržela i do příště.
Odpůrce všelidového hlasování tedy nezpochybňuje kompetenci lidu moudře volit. Varuje naopak před nedůvěrou ve volený parlament, který je srdcem, mozkem i duší západní demokracie.
Staří známí političtí šíbři, jimž o vládu lidu ve skutečnosti vůbec nejde, se už roky snaží v různě opentlených populistických partách vábit voliče na příslib přímé demokracie. Daří se jim to, uchu to zní libě: už za tebe nebudou rozhodovat jiní, budeš konečně vyslechnut a přijat, i když si s problémem nebudeš zrovna lámat hlavu.
Že jde v praxi jen o hřejivý pocit, nikoliv o skutečnou touhu brát věci do svých rukou, je patrné z toho, že k místním referendům v obcích téměř nikdo nechodí. Ač se v nich rozhoduje o věcech, jež se dotýkají samotné ulice, v níž volič bydlí, drtivá většina hlasování je neplatná, neboť volič hlasovat nepřijde. Vždycky to raději nechá na zastupitelích a radních. Starostu si přece volí a platí od toho, aby se staral. A pokud se stará špatně, za čtyři roky ho vymění.
Autor: Petr Suchomel, vedoucí reportérů MF DNES
Referendum: hůl na establishment
Lidové hlasování přitahuje lidi, kteří zpochybňují celou polistopadovou demokracii. Dnes se stává společným jmenovatelem jednání o Babišově vládě.
Na ústavu nesahat, nabádal v rozhovoru pro HN předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. Vzhledem k radikální povolební proměně české politické scény jsou to slova moudrá.
Ale i kdyby je politici snící o snížení počtu poslanců nebo o rušení Senátu vyslyšeli, jedna nebezpečná cesta k zásadní proměně poměrů v České republice jim stejně zůstává otevřena: referendum.
Zavedení tohoto prostředku přímé demokracie totiž česká ústava naopak výslovně předpokládá, a to už od svého přijetí v roce 1993.
"Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo," stojí hned v druhém odstavci druhého článku.
Jenže žádný ústavní zákon o obecném referendu se až do dnešních dnů přijmout nepodařilo.
V 90. letech věc úspěšně blokovala ODS, která princip přímé demokracie považovala za nebezpečný pro stabilitu tehdy nově vzniklé republiky a transformaci jejího hospodářství.
A když v roce 2001 sněmovna příslušnou normu schválila, existoval už Senát a ten zákon shodil ze stolu. Do ztracena později mířily i další vládní nebo poslanecké návrhy. Výjimkou bylo pouze přijetí nezbytného jednorázového zákona o referendu o přistoupení Česka k Evropské unii z roku 2002.
Tak se stalo, že zákon o celostátním obecném referendu dnes může být pociťován jako jakýsi dluh z minulosti vůči ústavě. Podobný, jako když se v letech 1993 až 1996 volalo po vzniku ústavou předepsané horní komory parlamentu. Proto se některé nové formace jako hnutí ANO Andreje Babiše, SPD Tomia Okamury nebo ve volbách neúspěšné hnutí Referendum myšlenky plebiscitu chopily nikoli jako systémové možnosti rozšířit českou demokracii, ale jako klacku na takzvaný establishment. Ba i jako prostředku k vystoupení země z Evropské unie nebo NATO. K tomu se už bez obalu hlásí i komunisté.
Už jenom proto je nebezpečné, že se právě referendum stává společným jmenovatelem zmíněných stran při jednáních o sestavení Babišovy vlády.
Navíc zatím nikdo ani neupřesňuje, o jaké referendum by se vlastně mělo jednat. Což svědčí o tom, že předáky dotyčných subjektů zajímá plebiscit víc jako cesta k zamýšleným cílům než jako samotný demokratický mechanismus.
Variant je přitom celá řada.
Má referendum iniciovat vláda, nebo parlament? Na základě půl milionu nebo stovky tisíc podpisů občanů? Má mít poradní, nebo rozhodující platnost?
A budou vyloučeny otázky týkající se daní, lidských práv a bezpečnostních závazků státu, jako je tomu v civilizovaných zemích světa?
Možná že ANO, SPD i komunisté ponechávají zdánlivě sekundární technické detaily stranou proto, aby si každý mohl do lidového hlasování dál promítat svoje představy a nerušilo to vzývanou programovou shodu. O to nebezpečnější ale situace je. Jakmile by byla vláda upečena a měla jistou většinu ve sněmovně, můžeme vzít jed na to, že parametry lidového hlasování si upraví zcela podle svých zájmů. Které to budou, můžeme dnes jen tušit.
Historie referend je přitom často dost temná. A právě obavy z jejího opakování přispěly k odkládání tohoto tématu v českém prostředí. Například nacisté si pomocí lidového hlasování potvrzovali legitimitu svého režimu a po plebiscitu v roce 1935 se třetí říše zmocnila průmyslového Sárska.
I v nejnovější době se referend používá ke sporným cílům − třeba běloruský prezident Alexandr Lukašenko si tím prodloužil pobyt v prezidentské funkci. Rusko zase v roce 2014 plebiscitem legalizovalo anexi Krymu. Na výsledku se pokaždé nejvíc podepsala atmosféra v té které společnosti. Zastrašení lidé volí obvykle podle přání vládců a manipulace s odevzdanými hlasy často ani nebývá zapotřebí.
V Česku zatím naštěstí zůstává pojistkou proti experimentům s referendem Senát. Hnutí ANO i partaje, které mu teď kvůli sestavení vlády podkuřují, dnes mají v horní komoře zanedbatelnou menšinu. Případný ústavní zákon by tak zřejmě neprošel.
Ovšem už za rok nebo za tři − po obměně dvou třetin senátorů − může být všechno jinak. Vše záleží na atmosféře v zemi. A že Babiš umí měnit nálady ve společnosti, ukázal v uplynulých letech během svého působení ve vládě dostatečně. Ale podobně umí těmto náladám i naslouchat a vycházet vstříc.
Takže v případě rostoucího českého brblání proti Evropské unii není nějaké hlasování vymezující se proti Bruselu nereálné.
Referendum je zkrátka skulina, kterou potenciálně lze narušit polistopadovou demokracii i české vazby k euroatlantické civilizaci. Právě nyní je čas, aby demokratické strany tuto díru ucpaly alespoň tím, že se důsledně odmítnou podílet na jakýchkoli uvažovaných ústavních změnách. Včetně opožděného naplnění odstavce dva jejího druhého článku.
Autor: Jan Štětka, redaktor HN
2.11. 2017