Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Zajišťovací příkaz, cesta ke zkáze

Finanční správa se řídí Stalinovým heslem: „Když se kácí les, lítají třísky.“ Daňová paranoia nebere ohled na rozhodnutí soudů a likviduje i bezúhonné firmy.

Víte, koho máte před sebou? Sprostého podezřelého! Slova inspektora Trachty z divadelní hry Vražda v salonním kupé nejlépe vystihují postoj finančních úřadů ke svým klientům, tedy plátcům daně. Presumpce neviny neexistuje. Ve chvíli, kdy berňák pojme podezření, že daňový poplatník cosi zatajil, nezaplatil nebo třeba nezaplatí v budoucnu, neváhá vydat zajišťovací příkaz často kombinovaný s exekučním příkazem, vtrhne do firmy a bere, co se dá. To, že se občas splete a udeří na nevinné, nevadí. Totální ožebračení, doživotně zničená pověst nejen před úřady, ale hlavně před svými nejbližšími a rozpad rodiny jsou z hlediska finanční správy evidentně jen "vedlejšími efekty", na které není potřeba v honu o co nejlepší výběr daní brát zřetel. A plošné využívání devastujících zajišťovacích příkazů hájí.

Finanční správa nebere ohled ani na rozhodnutí soudů, na které se poškozené firmy obracejí. V srpnu 2015 Krajský soud v Ostravě uvedl, že "zajišťovací příkaz je nejzazším prostředkem" a že se při jeho vydávání finanční úřad pohybuje na hraně, protože zasahuje do vlastnického práva daného ústavou pouze na základě míry pravděpodobnosti, jak na tom firma bude někdy v budoucnu. Nejvyšší správní soud už loni v říjnu potvrdil, že pokud existuje šance, že firma zaplatí daň, potom ji není možné zlikvidovat exekucemi. A také to, že když soud zjistí, že berňák nedodržel pravidla, je zajišťovací příkaz neplatný. Nic z toho zatím finanční úřad nedonutilo, aby svoje kroky jakýmkoliv způsobem změnil, případně aby chybu uznal. Naopak, když prohraje v jednom případě, začne u stejné firmy hledat jiné vady. Něco najít přece musí.

Postup finančního úřadu by se dal pochopit možná ve chvíli, kdyby Českou republiku ovládaly drogové kartely, případně by byla celosvětovým distribučním centrem kradeného zboží. Válka italského prokurátora Giovanniho Falconeho proti Cose nostře byla spravedlivá, válka šéfa finanční správy Martina Janečka proti podnikatelům oproti tomu moc smysl nedává. Neexistuje jediný důvod, proč by měl v Česku existovat úřad, který je nad zákonem, stát ve státě, který v zájmu a pro dobro občanů ty samé občany klidně zlikviduje.

Finanční správa se hájí tím, že postupuje podle zákona, respektive podle vlastního výkladu zákona, který je jediný správný. Určitě je něco špatně na tom, že pokuty pro podnikatele, kteří se opozdí o pár dní, jsou drakonické, zatímco lhůty pro práci finančního úřadu − pokud vůbec nějaké ze zákona má − se měří v řádu mnoha měsíců.

Nerovnost před zákonem nicméně není novinkou, tou je přístup finanční správy k jejím klientům. Není možné, aby finanční správa vyžadovala od podnikatelů to, co není schopna dodržet sama. Když se berňák řídí zákonem o veřejných zakázkách, a proto vybere jako dodavatele (samozřejmě nejlevnějších) mobilních telefonů firmu, která je součástí řetězce daňových podvodů, kde je exekutor a kde finanční úředník? Proč nevtrhnou na Generální finanční ředitelství se zajišťovacím příkazem a neobviní jej, že se vědomě a aktivně podílí na síti plné bílých koní? Ano, zní to absurdně a také to absurdní je. To, že v praxi to tak u normálních podnikatelů funguje, je ovšem stejně surrealistické.

Firmy samozřejmě mohou žádat o odškodnění. Jako třeba Mironet, který kvůli udání a následné razii policistů v roce 2000 málem zkrachoval, aby se v roce 2017 pořád ještě soudil se státem o odškodnění, protože se zjistilo, že nic neudělal. Spor se státem je sporem na celý život. Výhra navíc nezaručí, že se majitel, který se nejdřív několik let u soudu "očišťuje", aby posléze několik let trval na náhradě škody, vrátí do podnikání. Ztráta chuti je jedna věc, to, že se při délce soudního sporu jeho konce nemusí ani dožít, druhá.

Chvályhodná snaha o co nejlepší výběr daní se zvrhla ve svatou válku. Je tady plamenný vůdce třímající prapor, Martin Janeček, který je ochotný hnát firmy k daňové povinnosti až za hrob. Do boje vyrazila armáda neporazitelných a nedotknutelných úředníků, která stíhá všechny bez rozdílu, ve smyslu "Zabte je všechny, Bůh si je přebere" proslulého Arnauda Amauryho, opata z Citeaux. Nechybí ani jednoduchá, leč společensky naprosto zrůdná ideologie, která ze všech podnikatelů dělá automaticky podvodníky. Nebo aspoň sprosté podezřelé.

Zákon a pořádek je samozřejmě možné vynutit totální represí tak, jako to dělá finanční správa. Škody, které tento přístup napáchá, jsou ale podstatně větší než daně, které tímto způsobem stát vybere.