Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Zamáváme Reaganovi…?

Když před třiceti lety, 12. června 1987, před Braniborskou bránou v Berlíně promluvil tehdejší americký prezident Ronald Reagan a zvolal "Pane Gorbačove, strhněte tu zeď!", jen málokdo věřil, že se tak jednou stane. V českých médiích se tehdy o Reaganově projevu moc nemluvilo, protože byl celý postaven na nebezpečném rozvíjení motivu svobody, který je určující pro život společnosti, a v mnoha pasážích se přímo otíral o Sovětský svaz a impérium jeho satelitů, k nimž patřilo i socialistické Československo.

"V této době zdvojnásobeného růstu, informací a inovací Sovětský svaz stojí před volbou: Buď musí udělat základní změny, nebo zastará," řekl mimo jiné Reagan, jehož řeč se po třiceti letech vynořuje jako připomínka toho, co stálo na počátku pádu Berlínské zdi. Nebyla to však primárně úvaha o růstu mezd či hrubého domácího produktu, nýbrž rozprava o svobodě. "My na Západě jsme připravení spolupracovat s Východem na podpoře skutečné otevřenosti, na rozbití bariér, které oddělují lidi, na vytvoření bezpečného, svobodnějšího světa. A určitě není lepší místo než Berlín, místo setkání Východu a Západu, kde se dá začít," řekl tehdy Ronald Reagan.

Vzpomínka na jeho řeč se vynořuje ve vhodnou chvíli. Přichází v době, kdy prožíváme krizi demokracie, systému vlády, který byl doposud, alespoň na Západě, považován za nejlepší z možných, protože dává největší prostor právě svobodě. Lidé po celém světě − od Trumpovy Ameriky přes Británii premiérky Mayové po poklidnou zemi exlídra Sobotky − si to možná ještě stále myslí, ale přinejmenším jim pohled na svobodu zatemňuje pocit, že demokratické systémy tíží elitářské myšlení establishmentu, který si drží mocenské pozice a brání sociální spravedlnosti.

Nedůvěra v demokracii roste z představy, že svobodu uskutečňujeme málo, což se primárně projevuje sociálním vylučováním celých skupin lidí a obrovskou příjmovou propastí. Ekonomické ohledy zcela převažují nad systémovými vymoženostmi demokracie. Reagan ekonomický, který kdysi sliboval, že bohatství seshora nakonec vždy prokape do nižších pater (trickle down theory), což se nestalo, najednou zastiňuje Reagana idealistického, berlínského. A přitom právě jeho berlínský projev odhaluje, že svoboda a demokracie jsou hodnoty samy o sobě, a nelze je tak snadno spojovat se zárukou bohatství pro všechny, jakkoliv se předpokládá, že ve svobodném prostředí roste rychleji i ekonomická prosperita.

I západní země tak postihuje nemoc, která deset patnáct let po revolucích roku 1989, poté, co Gorbačov opravdu nechal spadnout Berlínskou zeď, zasáhla země střední a východní Evropy jako sociální mor. Bytostná nedůvěra v demokracii, která nesplnila, co "bouřící se" očekávali: rychlé zbohatnutí na úroveň západního standardu. Jak to už před deseti lety napsal německo-britský sociolog a filozof Ralf Dahrendorf, jako by věděl, co přijde ještě v silnější vlně dnes, osm let po jeho smrti: "Domnívám se, že demokracie je stabilní teprve tehdy, když ji občané neztotožňují s hospodářským růstem. Demokracie činí člověka svobodným; nečiní jej ale nutně bohatým. Kdo si myslí, že se díky ní stane bohatým, ten začne při první recesi pochybovat o jejích institucích. K tomu nyní dochází v postkomunistických zemích."

Demokraciím, mají-li přežít tuto krizi víceméně celosvětového rozměru, tedy nejvíce pomůže, když se znovu obrátí ke zdroji svého života, a tím je ona reaganovská touha po svobodě. A − jak naznačují citovaná Dahrendorfova slova − k budování a kultivaci institucí, které takovou svobodu zajišťují. K demokratickým institucím (ústavním, politickým i soudním), kterým zejména v současném Česku věří žalostně málo lidí, protože na nich nikdo cíleně a systematicky nepracoval.

Druhou cestou je po třiceti letech zamávat Reaganovi na rozloučenou a obnovit zdi, v jejichž rámci budeme snít svůj sen o bohatém a prosperujícím ráji na Zemi. Sen, pro nějž jsou davy lidí vždy ochotny obětovat to, co Reagan před Braniborskou bránou tolik vyzdvihoval − lidskou svobodu.