Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Zatočíme konečně se „sociálními“ parazity?

Zatočíme konečně se „sociálními“ parazity?

V Lidových novinách mne pozitivně zaujal komentář psychologa Miroslava Hudce Sklon hledat viníky v těch druhých je věčný (LN 15. 2.). Jsem rád za tento rozumný názor v dnešní bláznivé mediální době. Dovolil bych si k tématu zneužívání sociálního systému a ztížení přístupu „nemakačenků“ k sociálním dávkám přidat další úhel pohledu.

I méně soustředěný občan si povšiml, že jedním z horkých témat (nejen) posledních parlamentních voleb byl boj se „sociálními“ parazity. Už žádné štědré sociální dávky pro nepracující povaleče, kteří žijí na úkor zbytku české a moravské společnosti.

Tuto rétorickou politickou kartu hrála většina stran a hnutí, samozřejmě s různou mírou vydatnosti a vkusu. Lhostejno zda z pravice, či levice. Asi nejrazantněji ji používalo hnutí SPD milionáře a politického podnikatele Tomia Okamury.

Zamysleme se, zda se nebojuje s imaginárním strašidlem.

In media res: Česká republika má jedny z nejnižších sociálních dávek a nejnižší tzv. podporu v nezaměstnanosti (úředněji řečeno: hmotné zabezpečení uchazečů o zaměstnání) v poměru k hrubému domácímu produktu na hlavu nejen v Evropské unii, ale patrně i v rámci vyspělého demokratického světa. Samozřejmě nepopírám, že třeba v Mosambiku či Rwandě jsou tyto sociální dávky ještě nižší, nicméně to zde nemá velkého komparativního smyslu.

Vím, zní to mnohým čtenářům zmasírovaným neustálou mediální a politickou kampaní o tom, kolik máme v Česku „parazitů“, kteří si žijí takřka královsky na účet státu, patrně neuvěřitelně. Avšak skutečně náš stát není žádným rájem pro nezaměstnané a sociálně (ne)potřebné.

Nalejme si čistého piva, v Česku se žádné opulentní hody pro zahálčivé a parazitující „lenochody“ rozhodně nepořádají. Nejspíš i proto není naše vlast vyhledávaným cílem pro ekonomické uprchlíky.

Stručně si pedagogicky připomeňme, že mírou nezaměstnanosti se rozumí podíl nezaměstnaných ke všem osobám schopným pracovat. V tomto aspektu je náš středoevropský stát skutečným šampiónem.

Prohlasme zde silným hlasem, všem obratným populistům navzdory, že Česká republika má nejnižší míru nezaměstnanosti ze všech 28 členských států EU (pro puntičkářské rýpaly, Velká Británie je stále ještě z právního hlediska členem EU). Nepochybně je legitimní otázkou, zda je to díky vládní ekonomické politice, anebo jí navzdory. Avšak tento rébus nyní neřešíme.

Sociologové, personalisté i odpovědnější politici nám osvědčí, že vysoce rizikovým negativním společenským jevem je takzvaná dlouhodobá nezaměstnanost. U tohoto typu nezaměstnanosti nemá člověk práci déle než jeden rok. I personalistickému amatérovi je jasné, že v takovém případě je značně obtížný návrat zpět do zaměstnání.

Takže jak je na tom Česko s citovanou dlouhodobou nezaměstnaností?

Opět na sebe můžeme být hrdí, v Česku máme jen 1,15 procenta dlouhodobě nezaměstnaných. Což je jedno z nejnižších čísel nejen v EU, ale dokonce na světě.

U všech Okamurů a dalších nových doktorů Sládků, s kým chtějí čeští politici dnes vlastně „efektivně zatočit“?

 

15. února 2018, Lidové noviny, autor Miroslav Hudec (psycholog a publicista)

Sklon hledat viníky v těch druhých je věčný

Ano, je hodně takových, kteří by rádi zavírali Romy do lágrů (Politika pomrkávání, LN 14. 2.). A nejen Romy a nejen do lágrů. Zejména ti, kdo sami jen s krajním vypětím překonávají nechuť k práci, ke každodennímu vstávání, kteří práci chápou v podstatě jako trest, ti první vykřikují cosi o nemakačencích. O svoloči, která se jim vysmívá lelkujíce na sluníčku, když oni musí do práce. Která nemá jíst, když nepracuje. A když už jí nelze to jídlo z nějakých nepochopitelných ohledů odepřít, když ji nelze zavřít do pracovních lágrů, aby se tam naučila pracovat, tak se jí má aspoň ztížit přístup k sociálním dávkám.

I na to slyší leckdo z těch, kdo rozhodují o zákonech. Některým je každý voličský hlas dobrý, bez ohledu na to, z jakého bláta byl vyloven. A tak vymyslí třeba, že se těm nemakačenkům ubere peněz a místo nich budou dostávat stravenky. Že nepromyšleným opatřením mnohé dostanou do neřešitelných potíží? Že se následně ukáže, že stravenkami nelze zaplatit nájemné, nebo za elektřinu, za léky? Že jsou těmi stravenkami poníženi a v obchodech za nemakačenky považováni třeba důchodci s nízkým důchodem, lidé dlouhodobě nemocní, zdravotně postižení, matky samoživitelky?

No co, zákon se časem upraví, aby to tak neřvalo. A kromě toho, kdo se spoléhá na státní milosrdenství, nesmí být cimprlich. Má být rád, že vůbec něco dostane a nevymýšlet si.

Pomrkávání je nebezpečné

Bývalo přece hůře. Byly doby, kdy nebylo nutno pomrkávat. Kdy se říkávalo a psalo naplno. Pravda, tehdy byli terčem především Židé. Ale je do očí bijící, jak podobné byly argumenty a někdy i formulace: „Úřad říšského protektora byl adresátem mnoha dopisů od samotných Čechů žádajících zpřísnění arizujících opatření, a to výhradně z idealistické motivace: Nebýt Židů, již mohl být skoro celý český národ na Vaší straně, a to by velmi mnoho znamenalo, protože Čech dovede pracovat dobře a poctivě jen tehdy, když není ovlivňován takovými vyvrheli lidstva, jako jsou Židi. Zaveďte odznaky pro Židáky a styk s nimi ať je stíhán. Zavřete je do táborů někde daleko od měst, ať sami na sebe pracují a neubírají chléb těm, kteří ho nutně potřebují. Vyžeňte je na práci v dolech a na silnici a řádně je prožeňte. Když se vyskytnou simulanti, postavte je před soud jako sabotážníky a takové v době války bez okolků popravte! Škoda takové obejdy zavírat.“ (Citováno podle Vladimíra Velčovského, Čeština pod hákovým křížem, Univerzita Karlova 2016.)

A propos, víme jistě, že to pomrkávání je vždycky jen hra o voličské hlasy? A i kdyby ano, jakou máme záruku, že se to hráčům nemůže vymknout z rukou? Lidská povaha se moc nemění. Věčný je sklon hledat viníky osobních problémů, neúspěchů, životních selhání v těch druhých. Nejlépe, sichr je sichr, v nějaké menšině, která nemá moc šancí se ubránit, kdyby na to přišlo, obzvlášť rány vrátit.

Pomrkávání je nebezpečné zahrávání.

27.2. 2018
Zdroj: Lidové noviny