Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Zavést, zrušit, zavést…

Druhý pilíř penzijní reformy mohl být funkční, nebýt výlučně politického přístupu k věci.

Jedna politická reprezentace i přes odpor opozice a velké části odborníků zavede II. pilíř jakožto vlajkovou loď své penzijní reformy, po volbách pak jiná politická reprezentace postaví svoji reformu na tom, že naopak II. pilíř – opět bez dohody s opozicí – zruší. Co z toho vyplývá pro občana a budoucího důchodce? Že politici se u nás napříč spektrem nejsou schopni nebo ochotni dohodnout ani na věcech, které mají přesah přes několik volebních období, ba dokonce přes několik generací, a že se nemůže spolehnout na stabilitu řešení, se kterým přichází stát.

Nikdy jsem nebyl a ani jsem se nestal zastáncem II. pilíře. Od počátku jsem kritizoval jeho nastavení, charakter, smysl, ekonomickou i politickou nelogiku. Teprve v komisi pro penzijní reformu jsem ovšem v celé nahotě pochopil, že moje kritika a kritika sociální demokracie toho mají společného asi jako voda a oheň.

Zatímco já jsem kritizoval nastavení II. pilíře z pohledu nulové přidané hodnoty a malé užitečnosti pro klienta, ČSSD tento pilíř kritizovala ze zcela opačné strany, a to že „vysává“ z průběžného systému tři procenta (už ale nemluví o tom, že v budoucnu o tyto peníze dostane člověk menší důchod právě z toho průběžného systému). Já jsem viděl jako pozitivní posílení principu zásluhovosti, sociální demokraté nikoliv. Mimochodem v ČR je největší zprůměrování důchodů ze všech zemí OECD, tedy největší míra nivelizace – ti, kdo vydělávají středně, více a hodně, padají s příjmem v důchodu kolmo dolů; ti, kdo vydělávají podprůměrně, téměř zůstávají na stejné úrovni.

Nepředvídatelný stát

Ale zpět k II. pilíři. I přes veškerou předchozí kritiku se domnívám, že se II. pilíř rušit neměl, a to z mnoha důvodů. Principiálních, ekonomických i politických.

Začněme těmi politickými. Komise je sice formálně složená z politiků ze všech parlamentních stran, nicméně zrušit II. pilíř bylo jasné zadání a úkol vlády. I když s tím minimálně dvě politické strany nesouhlasily, nemohly s tím nic dělat. Zrušení II. pilíře tak nebylo konsenzuálním vyústěním odborné diskuse, nýbrž pokračováním válcování opozice z předchozího období. Škoda. Otázka nezněla, jestli II. pilíř ano, či ne, ale jak a dokdy jej zrušit.

Překotné rušení přitom může vyvolat negativní (byť třeba uměle vyvolané) reakce v podobě žalob a arbitráží. Finanční náklady mohou být nemalé, morální hazard s důvěrou lidí v dlouhodobé projekty státu nedozírný. Po nesmyslném očesání stavebního spoření – a to i u aktivních smluv – panem Kalouskem tu máme druhou věc, kde stát a rozhodování politiků působí nepředvídatelně. Kdyby se pak pokračovalo v této logice, je tu velká pravděpodobnost, že se zrcadlově opačně zachovají následující vlády. A tak se může v našich podmínkách stát, že se nám II. pilíř zase v nějaké inovované podobě vrátí jako bumerang. Výsledek je pak nad slunce jasný – lidé, pro které to má sloužit, se stávají pokusnými králíky s časovým úsekem jednoho volebního období.

Nemluvě o efektivitě. Státní správa nejprve pracuje, aby systém začal fungovat – zpracování záměru, legislativní proces, nastavení systémů, praktické kroky se zaváděním atd. A nyní, po dvou letech, si stejná státní správa zase láme hlavu, jak to celé procesovat, aby zrušení proběhlo hladce, právně čistě, bez administrativních potíží a finančních nároků. Jestli je to dvakrát produktivní činnost za peníze daňových poplatníků, nechám na zvážení čtenářů.

Podle mě se mělo zodpovědně postupovat tak, že se odborníci, úředníci měli nejprve pokusit vylepšit II. pilíř do takové podoby, aby dával smysl, logiku a naplnil ony základní cíle – nespoléhání se jen na příjem z průběžného systému neboli diverzifikace zdrojů a posílení zásluhovosti. Mohly se zrušit různé limitující podmínky, jako časové omezení pro vstup lidí nad 35 let, nemožnost ze systému za určitých okolností vystoupit, nemožnost si peníze po dosažení důchodového věku vybrat a nakládat s nimi, určitá míra garance, kterou známe nejen z penzijního připojištění (dnes doplňkové penzijní spoření), ale i z komerčních investičních nástrojů, dobrovolnost dvouprocentního příspěvku klienta, který celý systém komplikoval, apod. Po takovýchto a dalších – nazval bych to proklientsky zaměřených – úpravách by pak dávalo logiku, aby byl systém povinný či kvazipovinný, což byl původní záměr, jestli si dobře pamatuji. Tím by se zase snížily minimálně marketingové náklady na oslovení a získávání lidí do systému.

Zahrávání si s důvěrou lidí

Druhý pilíř byl nepovedeným projektem, který se ale mohl, podle mého názoru, opravit, přenastavit tak, aby plnil svůj dlouhodobý účel. Rušením se dostáváme do bodu nula, budeme přešlapovat několik let na místě, zvyšuje se pravděpodobnost, že jiní politici po volbách s ním nebo něčím podobným opět přijdou, a především si zahráváme s důvěrou lidí. Že je stávající systém neudržitelný, je přitom jasné všem. Na druhou stranu, tato impotence najít stabilní řešení může paradoxně vyústit v pozitivní výsledek, že se lidé o svou penzi budou intenzivněji zajímat, více se budou spoléhat na sebe, na tvorbu rezerv, zdrojů a že se konečně zvýší přirozená a užitečná rodinná soudržnost a odpovědnost.