Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Zbytečné chyby, co přišly Drahoše draho

Něco přes 152 tisíc hlasů chybělo Jiřímu Drahošovi k tomu, aby s Milošem Zemanem uhrál remízu, respektive ho těsně porazil. Mezi prvním a druhým kolem se k němu přiklonilo 1,3 milionu lidí, Zeman za stejnou dobu nabral 868 tisíc voličů. Faktorů bylo víc, Drahoš byl každopádně pro současnou hlavu státu silnější vyzyvatel než Karel Schwarzenberg před pěti lety. Tehdy finalisty dělilo 10 procent, letos to byla necelá tři procenta. Mohl něco Jiří Drahoš udělat lépe?

Mohl. Vlastně ani ne tak on, jako jeho tým. Buď s ním dost netrénoval, nebo podcenil situaci. Drahoš před kamerami působil, že není ve své kůži. Myšlenky formuloval neobratně, složitě, odpovědím na otázky v debatách se leckdy vyhnul. A to i u témat, kde to bylo vyloženě zbytečné a nahrálo to protivníkovi. Když kritizoval spolupracovníky Miloše Zemana, ale jedním dechem odmítl říct, koho by si vzal na Hrad on, působilo to dost špatně. Zazdil tak téma silného vlivu problematického okolí současného prezidenta, z něhož mohl těžit.

Image slušného akademika ho navíc svázala tak, že skutečně působil jako "nabiflované pravítko", jak si z něj utahoval Zemanův mluvčí Jiří Ovčáček. Problém je v tom, že slušnost je jenom jeden rozměr osobnosti. Jeden střípek z celkové mozaiky. Napovídá, jací možná jste, ale neříká nic o tom, co si myslíte. A je to zavádějící charakteristika, protože kultivovaně můžete pronášet i naprosté nehoráznosti. A naopak, někdy můžete sadou sprostých slov trefně popsat realitu.

Jiří Drahoš nedokázal "prodat", co si vlastně myslí. Jeho protivník v tom vycítil slabé místo a obratně ho využil. Kde Drahoš neměl obsah, tam ho za něj doplnili jiní − a dovedně otočili význam tak, aby Drahoše poškozoval. Zeman mu navíc sebral několik témat, a tím i vítr z plachet. Připustil, že mluvit sprostě je chyba, odmítl anexi Krymu, byl připravený i na výpad kvůli sponzorům. Vmanévroval Drahoše do situace, kdy mu akademik dával za pravdu, čímž posílil Zemana místo sebe.

Atmosféra televizní diskuse je něco jiného než přijet do brněnského divadla a nechat se tam plácat po ramenou Břetislavem Rychlíkem. Kombinací nervozity a opomíjení některých rysů masmediální komunikace pak vznikaly situace, které vyzněly úplně jinak, než měly. Za všechny třeba Drahošova poznámka o tom, že "prezident dolních deseti milionů občanů" je "jenom fráze". Mělo to být ironické zhodnocení Zemanova chování. Jenže tak, jak to bylo řečeno a jak to bylo načasováno, to naopak vyznělo jako arogantní povyšování elity nad běžné lidi. Hůř z toho vyšel Drahoš než Zeman, který se tomu pobaveně zasmál.

Drahoš neměl vlastní silné společenské téma srozumitelné běžným lidem, kterým by se odlišil od Zemana. Stávající prezident nabíral voliče přes "obranu národních zájmů", měl silné téma migrace, zdůrazňoval dlouholetou politickou zkušenost. Jiří Drahoš byl sice zdvořilý, ale prošuměl pěnou dní. Nedokázal říct ani to, do které země by jel jako prezident na první návštěvu. Nemluvě o tom, že ho pořád mnoho lidí ani neznalo, jak sám připouštěl v průběhu kampaně. Byla chyba nejít se jim představit třeba právě na Novu.

Profesor Drahoš rád citoval Cimrmana, ale chvílemi bohužel působil spíš jako roztržitý akademik Richard z televizního seriálu Návštěvníci. Člověk nadšený pro svou věc a se zápalem posunout lidstvo k lepším zítřkům. Ale taky s jedním zbytečným přešlapem za druhým.