Prezident rád upozorňuje na nekompetentnost. Nevhodné lidi ve svém úřadu ale přehlíží
Už zase jsme si zvykli. Namísto profesionálů s dobrou vůlí sloužit od rána do večera své zemi nás z Hradu obšťastňuje partička, která, zdá se, dělá dobře především sama sobě. Cena za shovívavost hlavy státu ke svým zaměstnancům nemusí být extra vysoká. Postačí jen málo. Nebudit ji před desátou, servírovat tuky a konziliárně posvěcené lihoviny, sdílet omšelá moudra a tleskat nezřízené samolibosti. Namísto výprav za lepším jménem republiky dál než za slovenské hranice pak stačí nahradit prezidentův program rozjuchanou pohostinností okresních náměstí a návsí, zvědavých na bonmoty z pravěku.
Zemanův hradní aparát tak dnes ze všeho nejvíc připomíná legendární ruskou věrchušku, jež si potrpí na bezvýhradnou úctu k úřadu bez ohledu na mravní mizerii jeho osazenstva. Z tamních zákopů zuřivé války o prezidentovu přízeň se totiž stále častěji vynořují odpudivé charakterové rysy, které by jinde v civilizovaném světě nenašly ani práci u koštěte. V Čechách shlíží do podhradí z pozlacených salonů.
Cinknutá hradní váha
Jestliže dnes Miloš Zeman mluví o slabých kusech koaliční vlády, zapomíná paradoxně na vlastní stádo. O poruše jeho paměti se přitom lékařské konzilium nikde nezmiňuje. Lhaní prezidentova milce o studiu na prestižních školách a doktorátu, jímž se hradní protokolista Forejt nechával titulovat, aniž jej kdy získal, je samo o sobě dost výmluvnou epizodkou. Stížnosti velvyslanců na úředníkovo chování s odérem hutného diplomatického skandálu jsou ale silnější kávou. Přidáme-li úvahu Hradu, že by se právě Forejt stal velvyslancem ve Vatikánu, pak nepoživatelně hořkou. Zváženo cinknutou hradní váhou: slabým kusem Forejt přesto není. Zemanovu hůl vezme i přistrčí do ruky vždy včas a na první dobrou.
Prezidentovy osobité parametry pro lidskou slabost míjí jako zázrakem i jeho kancléře Mynáře. Ústnaný úředník, jenž v euforii nad novým hradním pašalíkem za potěšeného mlčení hlavy státu pozurážel i předsedu vlády, nemá dodnes nezbytnou bezpečnostní prověrku. Národní bezpečnostní úřad a tajné služby zjevně zneklidňuje jeho někdejší podnikání a náruživá přítulnost k ruské ambasádě. Není sám.
Husí kůže naskakuje tuzemským rozvědčíkům nejspíš i z prezidentova poradce Martina Nejedlého z ruského Lukoilu, jehož životopis Hrad urputně tají pomocí dětinských fíglů. Víc než o jeho volejbalu a neupřesněných letech v Rusku se tak nikde nedočteme, přesto mu z daní platíme hradní kancelář. Stát (sic!) navíc žaluje firmu prezidentova poradce o milionovou pokutu. Nejedlý se z Hradu nehne, prezident jej má za kabrňáka. Dost ví, držel přece kasu jeho kampaně. Fantazii spojenců může jitřit i další Zemanův stín. Jméno Hlinovský totiž nalezneme jak na dveřích prezidentova tajemníka, tak v seznamu šíbrů aparátu někdejšího šéfa pražské KSČ Antonína Kapka či učedníků Miroslava Šloufa.
Jaký pán, takový krám
Co bylo, bylo. Tváří v tvář mocenskému apetitu Ruska nemůže mít NATO v prezidentské kanceláři své členské země vybranější elitu. Slabé kusy, šumí prý centrálou v Bruselu a nemíní tím zdaleka jen Zemanovy muže. Ale moje, dupe vztekle Hrad. Jaký pán, takový krám. Celkový dojem z hradní party navenek pak nevylepší ani osvěžující herecké etudy prezidentova mluvčího na tiskových konferencích, kde se před pustým sálem hraje dokola ochotnický kus se spřátelenými novináři. A nezmění jej ani bystrá rétorika Zemanova diplomata Kmoníčka.
Sebestředná arogance plná záštiplných ironií a mstivých tirád na politické oponenty, členy vlády či pouhé pamětníky Zemanových temných stránek opentlená vychytralou lidovostí tu nebere konce. Nakolik jde u hlavy státu o programové rozdělování společnosti s ryze osobními či cizími zájmy, nebo jen stařecky nutkavé sekýrování, které jí zlepšuje krevní oběh, je už nepodstatné. Obraz respektovaného a laskavého prezidenta sjednotitele se sborem moudrých za zády, na jehož jméno uslyší dál než ve vysočanském Veselí, zmizel až do příštích voleb v hradní kotlině.
3.9. 2014