Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Země, co říká měkké ano

Senátní volby ukázaly limity protestního potenciálu Babišova hnutí. Nejvíce uspěly KDU-ČSL a ČSSD, tedy klasické strany prodávající tradici své politiky.

Před týdnem zhodnotil tento deník výsledek komunálních voleb a prvního kola voleb senátních titulkem "Země, která říká ANO". Andrej Babiš získal velké radnice a v devíti obvodech prošli jeho senátní kandidáti do kola druhého. Titulek v principu dál platí, jen ho ve světle konečných výsledků můžeme poopravit.

Česko je země, která říká měkké ANO. Andrej Babiš získal jen čtyři senátory. Kdybychom volební výsledek ANO přepočítali, bylo by to nějakých 13 procent. Z pohledu Babišových ambicí stát se hegemonem české politiky jde o jasnou nevýhru. Více má ČSSD (10 senátorů) i lidovci (v koalicích 7).

Vysvětlení mohou být různá. Nejpravděpodobnější se jeví to, že lidé, kteří volili z protestu ANO v komunálních volbách, zůstali týden nato doma. Jejich protest proti stranické politice není tak zásadní, aby překonal lhostejnost k Senátu. Předvádí se tak limity, na něž Babiš naráží. Už v komunálních volbách se ukázalo, že ANO je pro Čechy a Moravany až druhou volbou. Tam, kde byla k dispozici nabídka slušné politiky, ať už v podobě tradičních stran, nebo lokálních iniciativ, Babiš se svými narychlo poskládanými kandidátkami nevítězil. Finále senátních voleb to potvrdilo. Za Babiše bodovaly jen celostátně či lokálně známé osobnosti typu Zuzany Baudyšové a šéfa Juty Jiřího Hlavatého. Sama značka ANO úspěch nezaručuje, volba Babiše není pozitivní, má převážně protestní charakter, přičemž hloubka protestu možná není taková, jak se zdálo.

Vývoj se může z nejrůznějších důvodů vydat jiným směrem, senátní volby jsou přece jen systémem i nízkou volební účastí specifické. Ale přesto je celkový výsledek dobrou zprávou pro všechny, kdo vidí v Babišově projektu propojujícím ekonomickou, mediální a politickou moc potenciální ohrožení liberální demokracie. Pokud neoligarchické strany prokážou, že umí dělat čistší politiku, nejsou do budoucna bez šance.

Nejlépe je to vidět na KDU-ČSL, která je nenápadným vítězem nejen těchto voleb. Pod vedením dua Bělobrádek–Jurečka se vrátila na všechny úrovně politiky. Získala nejvíce komunálních mandátů, nebývalý úspěch zaznamenala i v Praze. Zbavila se pověsti strany těch, kteří chodí do kostela, což je vidět z toho, že uzavírala komunální i senátní koalice se zelenými, kteří jsou s lidovci v řadě otázek na nože (třeba gender). Sedm senátních mandátů znamená pro KDU, která strávila čtyři roky mimo velkou politiku, fenomenální úspěch. Viditelná práce, přiměřená poctivost a otevřenost fungují, což může sloužit jako inspirace ostatním.

Například pro ODS, která stále balancuje na hraně zániku. V těchto volbách přes okraj nepřepadla, naopak záblesk naděje pro nejstarší pravicovou stranu mohli spatřit nejen skalní a povinní optimisté. Ve srovnání s minulými komunálními i senátními volbami zaznamenala ODS obrovské ztráty, ale dva senátní mandáty a vítězství v několika středně velkých městech ukázaly, že ji voliči vnímají jako snesitelnou alternativu, babišovská legenda o zlodějské partaji pro ně není přesná a vyčerpávající. Naplňování hesla "nebát se a nekrást" může ODS s její propracovanou strukturou v regionech, početnou členskou základnou a zřetelně pravicovým programem vrátit postupně do hry.

Z té naopak může vypadnout TOP 09. Porážka v Praze i ve velkých městech, pro voliče nepochopitelný výron vnitrostranické nenávisti ústící do vyhazovu primátora Hudečka a kolaps v senátních volbách, kde strana nezískala ani mandát, dostaly stranu Karla Schwarzenberga a Miroslava Kalouska do kolen. Ke cti oběma slouží, že zhodnotili výsledek realisticky, ale cesta zpět nebude jednoduchá. Heslo "Tady volíme Karla" nefunguje a nic jiného strana nemá. Dosud loajální Starostové, kteří na rozdíl od topky mají personální zázemí po celém Česku, už vnímají spojenectví s Kalouskem jako zátěž. Ani prohlášení Petra Gazdíka a Martina Půty, že "dodrží smlouvu", neznamená, že potápějící se topku neopustí už před krajskými volbami. Článek 20 smlouvy mezi STAN a TOP 09 říká, že spolupráci lze ukončit kdykoli, výpovědní lhůta je 30 dní.

Osud TOP 09 nás vrací k Andreji Babišovi. Nepoučí-li se a jeho projekt bude dál stát jen na jeho jménu, podobně jako TOP 09 na Schwarzenbergovi, nemá jistou vytouženou hegemonii ani přežití. Čtvrteční Babišovo tvrzení, že v Česku budou jednou pouze dvě strany – ANO a ČSSD –, nezní po víkendu už tak osudově. A to není vůbec špatná zpráva.