Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Země zvaná Nejdeto

Finanční moc zavedeného byznysu spolu s nedůvěrou ve vrchnost brání jakékoli změně

Tento text ze mne nevychází úplně snadno. Na Nový rok by člověk rád četl cosi nadějeplného. Vlastně nejen četl, ale i psal. Ale nejde to.

V této zemi nejde skoro nic.

Stěrače stírají a blinkry blikají, což o to. Když se stane nehoda, přisvítí profesionální záchranný tým. Když Vám kdosi ukradne kolo, kliknutím myši objednáte nové. Ale pokud chcete něco skutečně změnit – nejde to. Společná síla finančních zájmů zavedeného byznysu spolu s obecnou nedůvěrou k jakékoli vrchnosti vede k tomu, že veškeré pokusy o změnu a modernizaci končí ve psí.

Je šumafuk, zda mluvíme o univerzitách, důchodech, nebo rozvoji města. Nejde to. Prostě to nejde. Každá změna by jistě byla k horšímu, kdo ví, kdo by se na ní nakonec napakoval, a navíc – takhle nám to vlastně vyhovuje.

Billboard zdarma každé partaji

Posledním, v podstatě drobounkým kaménkem bylo „pozastavení platnosti“ pražských stavebních předpisů. Předpisy jsou taková malá nenápadná knížečka, o níž mnohý čtenář asi nemá jasnou představu. Fakticky však jde o největší revoluci ve způsobu, jakým by se mohlo a mělo vyvíjet naše hlavní město.

Jednou ze změn byl i zákaz velkoplošných plakátovacích ploch – aby Praha, stejně jako jiná architektonicky ceněná evropská města nebyla zanesena vizuálním balastem. Výsledek jste nejspíše zaznamenali: billboardová lobby (která má díky svému produktu extrémní vliv na výsledek voleb) spustila proti primátorovi antikampaň, s jakou jsme se zatím nesetkali. Výsledek se dostavil: z primátora je nezařazený radní a předpisy ministerstvo pro místní rozvoj pozastavilo. Game over, vše zůstává při starém.

Čert vem Prahu, billboardy a moderní přemýšlení o městě. Náš skutečný problém je, že jsme se někdy kolem roku 1996 zasekli, zamrzli a od té doby zuřivě bráníme status quo takřka na všech frontách. Proto Česko není moderní země, proto jsme platili pětkrát vyšší účty za telefonní a datové služby než Poláci. Vždy se najde někdo, komu současný stav vyhovuje a je pro jeho obhajobu ochoten hodně udělat. Politici jsou příliš pohodlní, aby za občany bojovali, a nám občanům je všechno fuk. Proto platíme za pouhé vedení účtu, proto existuje poplatek za příchozí platbu. Proto je rozdíl mezi konkurenceschopností Česka a západní Evropy stále obrovský, proto je nejlepší česká univerzita až ve třetí světové stovce (a v první tisícovce jich máme pět).

Haléřová univerzita

Tak je to s jakoukoli reformou, o niž se tu kdy kdo pokusil. Je úplně jedno, v jaké oblasti se pokusíte změnit stav věcí – rozdíl je pouze v načasování: buď narazíte včas (na odbory, finanční skupiny, „odbojné“ vlastní poslance), nebo později (opozice se rozhodne, že ji vlna nedůvěry vynese k moci a z negace udělá volební trhák).

Vynikajícím příkladem je vysoké školství. Naříkáme, že kvalita upadá, naříkáme, že nejlepší nemají vhodné podmínky, naříkáme, že si každé trdlo může čerpat veřejné peníze – ale běda, kdyby se to někdo pokusil změnit. Díky změnám, které před pár lety prosadil náměstek Koucký, již nedostávají všechny školy stejné peníze na žáka. Škola, která má dostatek vědeckých publikací, dostává o něco více na studenta, ale stále platí, že rozpočet určuje primárně počet studujících. Tedy čím víc, tím líp – o kvalitu jde až v poslední řadě. Když se to tři ministři školství pokoušeli změnit, zaměstnanci většiny škol se zachovali jako správní odboráři: na zavedené pořádky nám nesahejte! A tak jsou ty špičkové placeny skrz normativy řádově stejně jako ty mizerné, Univerzita Karlova jako Vysoká dívčí ve Smetanově Lhotě.

Penzijní bída

Ještě lépe je bída vidět na penzijním systému. Když se Vladimír Špidla stal premiérem, mluvil velmi rozumně a kategoricky: „Není spravedlivé, aby člověk, který bere celý život trojnásobek průměrného platu, dostával důchod ve výši dvacet procent předchozích příjmů, a naopak člověk, který má celý život nízké příjmy, bral penzi více než sto procent.“ Nejen to, sliboval změnu: „Každá reforma, kterou bychom dělali, počítá s větší zásluhovostí.“

Proč dnes mluví úplně jinak? Proč ruší druhý pilíř, který zásluhovost alespoň trochu do systému vracel?

Protože už mu je blaho země a spravedlnosti úplně fuk, zajímají ho jen preference ČSSD. Její voliči převážně chtějí, aby dostávali v penzi nejlépe 100 procent své čisté mzdy, a toho lze dosáhnout třeba tak, že jiní voliči dostanou 20 procent.

Ne, netřeba se přít zrovna o tuto důchodovou reformu, jejíž význam a smysl neuměla koalice vysvětlit ani vlastním lidem. Problém je ve všeobecné nedůvěře ve svobodu a jakoukoli změnu. V dozorčích radách vysokých škol nesmí být lidé mimo univerzitu, tak jak je to běžné v civilizovaných zemích – „rozkradli by to“. Ani část svého důchodu nesvěříme penzijním společnostem – „vytunelovali by to“. Urbanistické řízení Prahy měnit už tuplem nebudeme – však Bém s Janouškem nevedli územní plánování zas tak zle.

4.1. 2015
Zdroj: Lidové noviny