Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Zkrocený berňák? Jen předvolební pauza

Neplatiči daní, třeste se, do roka a do dne… Nástup Andreje Babiše do funkce ministra financí v roce 2014 doprovázela masivní kampaň. Neplatiči daní se v jeho tehdejší rétorice morálně blížili málem úkladným vrahům a jejich vymýcení se stalo povinností. Chybějící daně měly ekonomiku nakopnout, posunout k Západu, ba jej předběhnout a k tomu zaplatit všechno, co v Česku chybí; a to od dalších jaderných elektráren až po nové veřejné záchodky. Do jisté míry byl hon na neplatiče daní reakcí na předchozí krizi. Rok 2013 byl poslední, kdy tempo ekonomiky zaznamenalo propad. Pro rok 2014 předchozí úřednická vláda naplánovala schodek 112 miliard korun. Hon na ty, kteří šidí na daních, měl rozpočet vyrovnat, vymýtit šedou ekonomiku a hlavně − a to nepodceňujme − vrátit politikům důvěru.

Je třeba zdůraznit, že daňové podvody jsou samozřejmě velkým problémem a snaha proti nim bojovat je nutná. Důležitý ale je i způsob, jakým se to dělá.

V lednu 2014 vláda ohlásila zrod speciálního týmu pro boj s daňovými úniky. Dostal jméno Kobra a měl se zaměřit na ty největší hříšníky. V roce 2016 přišlo povinné kontrolní hlášení, ve kterém plátci DPH dokládají všechny dodavatelské i odběratelské faktury. Koncem stejného roku se pak rozjela elektronická evidence tržeb, automatická registrace všech hotovostních transakcí na finanční správě inspirovaná Chorvatskem.

Po celou dobu, kdy se jednotlivé kroky zaváděly, vzduchem létaly desítky miliard, o něž rozpočet kvůli daňovým neplatičům údajně přichází. Postupně se také "odhalovali" viníci. V roce 2015 Babiš ukázal na Vietnamce. Pak na majitele hospod, kteří by prý měli odvést deset až jedenáct miliard a namísto toho platí necelé dvě. Posléze došla řada na hoteliéry.

Postupně se do okruhu neplatičů dostali téměř všichni podnikatelé − drobní i velcí, kteří si, vzato touto logikou, zasloužili coby parazité adekvátní potrestání. A toho se jim také v plné míře dostalo.

Součástí všech opatření byly nemalé sankce a pokuty a také adorace finančního úřadu, jehož úředníci dostali volnou ruku. Nutno říci, že obojího dokázali využít. Drakonické pokuty, které zákon umožňoval ukládat v případě kontrolního hlášení, se změnily po záplavě stížností jako první. Ne, že by je zrušili zcela, ministerstvo financí bylo ale ochotné aspoň trochu povolit.

Ne však finanční správa, jejíž hon na potenciální neplatiče se stále viditelněji soustředil na takzvané zajišťovací příkazy. Ty sice zákon zná mnoho let, nicméně donedávna nikoho nenapadlo, aby prostředek, který zničí firmu i s majiteli, používal téměř automaticky při jakémkoliv podezření. Až teď. Sama správa tyto sporné kroky vždy obhajovala. Takže její „ústupové boje“ trvaly podstatně déle. Muselo nejdřív dojít k soudům, což je v Česku otázka nikoliv měsíců, ale let, posléze k medializaci sporů a nakonec se z honu na neplatiče stalo politické téma opozice, která tím namísto neplatičů proháněla finance, potažmo hnutí ANO. Berňák se dál tváří, že nic špatně nedělal, nedávná statistika nových zajišťovacích příkazů ale ukázala, že jejich počet klesl o čtvrtinu.

Nakonec došlo i na EET. Nejdřív si ministryně financí Alena Schillerová zavolala šéfa berňáku Martina Janečka, aby ho upozornila, že nadměrná horlivost není vždy vítaná. A nakonec opět pomohl Nejvyšší správní soud, který dospěl k závěru, že nadšení berních úředníků nemůže jít nad zákon.

Bylo by pěkné, kdyby souhrn pokusů a omylů finanční správy vypovídal o tom, že i berní úředníci v honu na potenciální neplatiče používají rozum. Bohužel nic takového se říci nedá. Ve skutečnosti s rostoucí ekonomikou, která je nyní hlavní příčinou stoupajících příjmů rozpočtu, neplatiči přestali být zajímaví. Voliči se už netrápí výší schodku a Řecko je spíš místem pro dobrou dovolenou než dluhovým strašákem. Namísto daní přišla nová témata, jako je drahé bydlení. Přílišná aktivita finančního úřadu, zejména končí-li potupně prohrou u soudu, je teď, necelý měsíc před komunálními volbami, vysloveně nevítaná. Zapomenout bychom na ni ale neměli. Už proto, že nikdo nikdy neví, kdy se on sám stane novým nepřítelem státu.