Jan Čechlovský
emeritní poslanec, místostarosta a starosta města Chrudim

Žonglování s misemi

Zítra bude Sněmovna jednat o mandátu českých vojáků v zahraničních misích. Proti jejich navyšování hlavně v Pobaltí se dosud stavěli komunisté, které potřebuje vznikající vláda. Proč levici tolik vadí výstavní skříň naší armády?

Vysílání českých vojáků do zahraničních misí je čistě politickou záležitostí, a proto je lepší, když se o tom vede alespoň nějaká debata. Jde totiž o poměrně závažný krok – stát při nich využívá „nejhrubší sílu“, kterou má k dispozici, aby dal signál o postojích a zájmech v zahraniční politice. Zní to banálně, ale je dobré si to připomínat.

Ústava v článcích 39 a 43 jasně popisuje, co se má před vysláním a přijetím misí stát. Hlavní tíha leží na parlamentu, jehož obě komory o návrhu vlády rozhodují nadpoloviční většinou. Kabinet sice může za určitých okolností sám kývnout na vyslání či přijetí sil, ale musí do šedesáti dnů získat souhlas parlamentu.

Není překvapivé, že nasazování sil do zahraničních operací, lidově označovaných jako „mise“, vyvolává diskuse, štěpí i spojuje. Každá vláda si proto musí dopředu provést důkladný průzkum politických nálad. Je na ní, aby zajistila co nejhladší projednání misí a aby jí zákonodárci zatlačení do kouta požadavkem, o kterém slyší poprvé, či ještě hůř, o kterém si nejprve přečetli v médiích, nehodili mandát na hlavu. To také vysílá signál o postojích státu v zahraniční aréně a není šťastné, pokud je nezamýšlený a matoucí.

Vláda v demisi předložila nedávno parlamentu návrh mandátu pro vojáky v zahraničních misích pro léta 2018–2020 s výhledem na rok 2021. Jde o ambiciózní materiál, který předpokládá navýšení počtů vojáků v operacích již v roce 2018. Je nešťastné, že ještě loni v prosinci při schvalování rozpočtu exekutiva v materiálu zaslaném do Sněmovny tvrdila, že po roce 2018 nastane pokles nasazených sil i finančních nároků na operace. Bez většího vysvětlení se však o několik měsíců později objevil návrh mandátu, který toto tvrzení staví na hlavu.

Zvláště vláda v demisi musí být opatrnější. A své kroky musí mít dobře promyšlené a projednané, aby neriskovala, že se vysílání sil do zahraničí stane předmětem handlu, o jaký se pokusil před lety tehdejší předseda ČSSD Jiří Paroubek či nyní do sedla vysazení komunisté, kteří mají slušný vyděračský potenciál.

V této situaci si může snad jen „největší politický stratég“sednout s novináři a odvyprávět jim, kterak by co nejdříve mělo padnout rozhodnutí o vyslání dalších několika set vojáků, tentokrát do Libanonu. Přitom ve Sněmovně leží zatím neschválený mandát do roku 2021, který je předmětem debat a ve kterém se o ničem takovém nepíše. Ministryně obrany Karla Šlechtová se ještě svěřila novinářům s tím, že by vyslání do Libanonu „bylo na dřeň“. Asi by nepřekvapilo, kdyby jí nyní poslanci mandát, který má platit další tři roky, hodili na hlavu. Ne proto, že nesouhlasí s vysíláním sil, ale protože ministryně evidentně neví, co chce. Vyslání dalších 300 vojáků s technikou není totiž vůbec banální záležitostí.

Vysílání ozbrojených sil do misí v cizině má zásadní význam pro zahraniční politiku státu a mělo by jednoznačně odrážet, co je vetknuto v zásadních strategických dokumentech typu Bezpečnostní strategie ČR. Klíčové je to právě u zemí velikosti Česka, které většinou dokážou prosazovat své zájmy jen v souladu s dalšími. Ať již kvůli své váze v systému, či dostupným kapacitám. A aktivní zahraniční politika, i ta silová, má tendenci zvyšovat váhu země.

Působení v konfliktních a postkonfliktních oblastech také zadržuje nebezpečí daleko od hranic Česka a posiluje připravenost armády pro případné nasazení při ohrožení vlastního území. Je proto zcela logické a správné, že se Česko od svého vzniku aktivně účastní zahraničních operací.

Proti bývají konzistentně jen komunisté a nyní, když je vznikající vláda ČSSD a ANO potřebuje při hlasování o důvěře, se ozývají o to hlasitěji. S odvoláním na mezinárodní právo se dožadují, aby se naše armáda neúčastnila operace v Pobaltí, odstrašující Rusko a posilující důvěru v NATO. A vypadá to, že se jim to, bohužel, aspoň částečně podaří. Mise českých vojáků v Pobaltí sice zůstane přinejmenším do konce roku 2019, což už dříve schválila Sněmovna, ale počet vojáků se nebude navyšovat.

Komunisté sice argumentují tím, že nasazení našich sil v Pobaltí jde mimo rámec mezinárodního práva, ale to je nesmysl. A to vzhledem k tomu, že tuto operaci požadují samy pobaltské státy a že ji jednomyslně schválil summit NATO, na kterém Česko reprezentoval prezident Miloš Zeman, jak se lze dočíst v závěrečném komuniké Varšavského summitu z roku 2016. Komunistům jde o jediné – aby se narušila důvěra v Alianci, což povede k jejímu oslabení, a aby uspokojili své přátele v Moskvě.

Do toho se přidalo tradiční levicové křídlo v ČSSD reprezentované třeba bývalým ministrem zahraničí Janem Kavanem. Ten se nechal slyšet (a zajisté mluvil z duše mnohým), že nevyslání armády do Pobaltí je přijatelná cena za stabilní vládu. To je však tragický omyl a nadřazování podružného principiálnímu. Zahraniční politika je přímo spjatá s existencí státu a nesmí být obětí vyjednávání o vnitřní politice. Země naší velikosti si nemohou dovolit být nevypočitatelné a bez spojenců.

Zahraničněpolitické zájmy ČR jsou popsány například v Bezpečnostní strategii poměrně dobře a nebylo by nic nešťastnějšího, než je zásadně měnit. Toho si musí být vědoma každá vláda a zacházet se symboly opatrně, respektive věnovat hodně práce vyjednávání, aby předcházela překvapením. Pozitivní obraz se snadno změní na negativní. A opačným směrem to jde velice těžko.